Nejsme jiní, jsme prostě divní!
Jmenuji se Mila a mám ráda pavouky, vlastně všeobecně hmyz, nebo spíš všechna zvířata. Umím se „ztratit ze světa“. Stačí se na něco soustředit, a vše kolem přestane existovat.
Já jsem Petr. Chodím už do čtvrté třídy, ale vypadám jako prvňák. Hezky maluji a v noci… nemůžu spát. Bojím se tmy, nebo spíš toho, co se v ní může skrývat. Když konečně usnu, zdají se mi hrozné sny…
Katka, těší mě. Moc často se nepředstavuji, nemám mnoho přátel. Možná proto, že jsem ošklivá a… tlustá. S lidmi se do hovoru moc nepouštím, raději si čtu, tak jsem nejšťastnější.
Ťuk, ťuk, ťuk… Jo, tady přichází Franta, mě netěší. Jak vidíte, jsem mrzák, teda postižený, jak se to říká. Mám nemocné nohy a bez berlí se neobejdu. Chcete vědět, co mě baví? Koukněte se na můj YouTube profil!
Tihle čtyři se náhodou potkají. Na začátku nejsou ani přátelé – spíš divné děti, co spolu tráví čas. Jenže pak zažijí něco, na co se nezapomíná.
„Jsem divná, já to vím. Vím to už dlouho, takže jsem si zvykla, že se na mě lidi někdy dívaj. ‚Zvykla‘ je možná nepřesný, protože mně to bylo vždycky jedno, jen jsem viděla, že lidi si myslí, že divná jsem.“
„Autorka napsala svůj Klub s citem, s hlubinným porozuměním dětskému světu, jeho touhám i strachům. (...) Její kniha je zdravě kritická. Ke společnosti, která nutí děti odmala soutěžit, být nejlepší, a přitom nevybočovat, zůstat v průměru, v zajetí stereotypu.“ – idnes.cz
„Jedna je hypersenzitivní snílek, druhá tlouštík a knihožroutka, třetí strašpytel podměrečného vzrůstu a čtvrtý trochu zlomyslný mrzák.“ – idnes.cz