Líbí se ti můj profil a chtěl by si mít podobný i ty?
Založit si profilPrávě čtu
O mně
Knihovnice, co radši vlastní knihy, než aby si je půjčovala.
Oblíbené literární žánry
Oblíbení autoři
Moje srdcovky
Moje aktivity
Delphine de Vigan napsala thriller, co není thriller, psychologický román, co není psychologický román a dystopii, co není dystopie. Vzala reálné obrazy z dnešní přesdílené doby, nechala svou představivost rozběhnout do všech strašidelných temných koutů, kam radši nechceme nahlížet, a posvítila nám baterkou.
Matka, která touží po uznání a lásce, a dvě děti, jejichž každodenní ukazování světu jí zprostředkovává online obdobu těchhle dopaminových injekcí. Z jejího pohledu zajištění rodinného štěstí. Z pohledu dětí určitě splněný sen. Určitě! Vždyť kdo by nechtěl být slavný?
Pokud máte děti, přečtěte si to. Pokud máte sociální sítě, přečtěte si to. Pokud čtete, přečtěte si to.
Jestli existují nějaký knížky, který jsou pro mě absolutním únikem z reality, je to Zeměplocha od Terryho Pratchetta. A přesně to jsem tenhle týden potřebovala. Útěk. A tak jsem si ho dopřála. Abych aspoň tematicky zůstala v realitě, vybrala jsem si k tomu Otce prasátek - což je taková filozofická studie Vánoc v převleku z humoru.
A taky jedna z mých největších favoritek od Terryho.
To, jakým způsobem sir Terry chápal lidstvo pro mě zůstává nepochopeným a absolutně fascinujícím tajemstvím.
Otec prasátek je ztělesněním tohohle pochopení. Je připomínkou ducha Vánoc i jemným klepnutím přes prsty jeho konzumní podobě. S drobnou poznámkou pod čarou o tom, že víra v cokoliv se nikdy nemá podceňovat - protože má mnohem víc síly, než si uvědomujeme.
Že bude Mazel skvělý čtení, jsem tak nějak tušila dopředu. Že bude náročný k němu něco napsat, jsem tušila dvojnásob.
Tahle útlá knížka plná metafor totiž na první pohled vypadá trošku jako pohádka - bylo nebylo jedno místo, kde žili všichni šťastně, protože se dokázali zbavit všech nestvůr - ale ve skutečnosti je to příběh plný náročně uchopitelných témat, která mezi řádky vypovídají mnohé o naší společnosti. Přitom je napsaný lehce, nenuceně a tak, aby si z jeho přečtení každý něco odnesl.
Je až neuvěřitelný, kolik se do takový hubeňourky vešlo hloubky. A já nějak nevím, jak to popsat, aniž bych za sebou zanechávala střípky spoilerů. Sama jsem totiž ke knížce přicházela a vlastně jsem nevěděla, co jdu číst. Na přebalu mě nalákal popisek “Román o hledání vlastní identity a pravdy, který překračuje žánry” - a to mi stačilo. A pak mi každej řádek a každá stránka dělala o to větší radost. Bylo strašně fajn nechat se takhle příjemně překvapovat.
Takže pokud jste o Mazlovi ještě nic neslyšeli, doporučuju nic nehledat a prostě se začíst. A nebát se.
Šeptuchy, nostalgie, lesy, dospívání, čarodějky, víra, duchové, mlha, přátelství, samota a příběhy.
Vždycky jsem měla slabost pro lidový léčitelky a bylinkářky. Pro jejich kouzlo a zvláštní auru, kterou kolem sebe vyprávění o nich vyzařuje. Pro tajemno a úctu, co s sebou nese.
A toho všeho je v Šeptuchách nepočítaně.
Šeptuchy nejsou klasickým románem, jsou útržkovitým popisem genia loci Podlasí, pohraniční oblasti v Polsku. Jsou výpovědí životních příběhů jeho obyvatel. Letním příběhem dospívání jedné holky. Svědectvím o neodvratnosti smrti. Jsou mnohým, až je těžké zachytit, o čem vlastně jsou. Ale jsem si jistá, že každý si v nich najde svou větu, svůj příběh, který zarezonuje jeho čtenářským srdcem.
Všechny stránky Amelie jsou plné bolesti, fantasie, lásky, nejistoty a života. Vyprávějí citlivý příběh o tom, jaké to je, když nám ze života navždy odejde naše kotva. Někdo, kolem koho obíhá náš svět na pohodlně vytyčené trajektorii života a náhlé zmizení jeho gravitace vyšle naši planetu na nejistou cestu vesmírem.
Je to knížka o jedinečnosti každé ztráty a o tom, že neexistuje žádný univerzální návod na vyrovnání se s ní.
Je to knížka o hledání - sebe, odpovědí na nepoložené otázky a možnosti být zase šťastný i s obří dírou v srdci.
A taky je to knížka o lásce. K sobě, k přátelům, k milencům a ke knihám.
Probudit se osamocená v kosmický lodi uprostřed neznámýho vesmíru a nic si nepamatovat je vysloveně moje noční můra. Číst o tom je ale jiná - to se vnitřní děs mění ve čtenářskou radost - a tak jsem si dva dny strávený se Spasitelem dosyta užila.
Podobný knížky mi vždycky způsobí náhlou touhu vykašlat se na své humanitní zaměření a na svoje třicetiletý (ještě jim nechci říkat starý) kolena se pustit do studia přírodních věd. A taky se zamýšlet nad tím, že kdyby byly učebnice fyziky plný příběhů z vesmíru, možná by moje kariéra vypadala úplně jinak.
Spasitel je dobrodružný sci-fi ve svojí nejkrystaličtější podobě. Člověk, hlubiny vesmíru, neznámo a fascinace jím - to všechno doprovázený vědou, kterou je hlavní hrdina prorostlej od hlavy až k patě, a tak střílí fakta z biologie, fyziky a chemie s takovou samozřejmostí, kterou mu můžu jen tiše závidět a na tajňáka objednávat “Space Exploration for Dummies”.
Dokonce jsem si během čtení párkrát vzpomněla na Setkání s Rámou od A. C. Clarka, což je můj asociační lakmusový papírek pro kvalitní sci-fi, takže můžu s čistým svědomím říct, že Spasitel rozhodně stojí za čas, kterej mu při čtení věnujete (nepatří zrovna mezi nejtenčí čtecí kandidáty) - a ještě se u toho pobavíte.
