Líbí se ti můj profil a chtěl by si mít podobný i ty?
Založit si profilPrávě čtu
O mně
Knihovnice, co radši vlastní knihy, než aby si je půjčovala.
Oblíbené literární žánry
Oblíbení autoři
Moje srdcovky
Moje aktivity
Maková válka ve mně zanechávala takových emocí, že jsem si ji musela dávkovat na části.
Když člověk dneska sahá po fantasy, nečeká takhle silnou knihu. Já ji teda rozhodně nečekala.
Čekala jsem skvěle propracovaný svět, inspiraci čínskou historií a mytologií, fascinující magii, a to všechno jsem dostala. Spolu s cestou do hlubin hrdinčiny duše, syrovými popisy válečných hrůz a zásahem někam přesně doprostřed srdce.
Tohle není lehká fantasy, není to odpočinkové čtení, není to knížka na útěk do jiného světa. Člověk u ní musí být přítomný, vnímat každé slovo, vdechovat každou větu… - a užít si ji do poslední stránky.
Bylo to krásný čtení, hluboký čtení, propracovaný čtení a já se neskutečně těším na další díl.
Tohle ve mně zůstane dlouho. A až to začne odcházet, přečtu si Makovou válku znovu a znovu a znovu…
Dvůr trnů a růží jsem vzala do ruky, protože jsem potřebovala vědět, co na tom všichni vlastně mají. Přistupovala jsem k němu se silnou nedůvěrou a uměle sníženým očekáváním někoho, kdo už se párkrát nepotkal s obecným čtenářským nadšením.
A…
Sarah J. Maas je skvělá vypravěčka, která umí vtáhnout do děje a na konci knihy vás z něj bolestivě vytrhnout. Potřebujete číst dál, chcete číst dál, chcete vědět co, jak, proč… Nejsem výjimka. Jsem chycená v jejím světě a zapletla jsem se do vztahové i dějové pavučiny, co na své čtenáře nastražila. (A chvilku jsem trošku zvažovala, jestli rovnou neběžet do knihkupectví pro druhý díl.)
Takže už absolutně chápu proč…
…přesto ale musím říct, že Dvůr trnů a růží není fantasy se silnou romantickou linkou, je to romanťárna s vedlejší fantasy linkou. Hlavní roli tady nehraje dobrodružství, ani propracovaný svět, hlavní roli tady hraje láska.
Obecně nejsem moc fanoušek romantických linek a čistou romantiku čtu vždycky na dovolené, kde si u ní příjemně oddychnu. Na Maasovou jsem tedy byla zhola nepřipravená a asi půlku knihy jsem násilně vypínala svého vnitřního cynika. A pak jsem si ji teprve začala užívat.
Jestli jste fanoušky čisté klasické fantasy, ze Dvorů vám přemírou cukru vypadají vlasy. Pokud ale občas rádi utečete k jiskrným pohledům, tlukoucím srdcím a ukradeným polibkům, tohle je vaše kniha (a tím pádem jste ji už určitě četli).
Je jen málo knih, na jejichž stránkách bych chtěla žít - a tohle je jedna z nich.
Už dlouho mě žádný svět takhle neokouzlil, už dlouho jsem postavám takhle nezáviděla jejich příběhové linky a už dlouho jsem se tak moc nechtěla stát součástí příběhu. A ani bych nemusela být jeho hlavním aktérem. Úplně by mi stačilo zametat v něm podlahu nebo být zkrátka obyčejným návštěvníkem Nočního cirkusu. Uvidět to na vlastní oči, zažít to na vlastní kůži.
Noční cirkus je knížka plná magie a tajemna. Okouzluje od první strany a nechává čtenáře, aby se do ní znovu a znovu zamilovával. Najednou mi bylo zase deset, oči mi zářily dětským nadšením a hlava se vznášela v oblacích neskutečných představ. Čirá radost. Čistá láska.
“Velkolepě snít tváří v tvář přijíždějícímu nákladnímu vlaku je lepší, než když člověk vůbec nemá šanci zažít Lásku století.”
Kodaňskou Píseň písní jsem vzala do ruky hlavně kvůli tomu, že byla březnovou knihou Čtenářského klubu (a taky kvůli tomu, že má hrocha na obálce), a už když jsem ji otevírala, věděla jsem, že vykračuju mimo svou bezpečnou čtenářskou zónu. Byla to sázka na velkou nejistotu. A taky jsem asi prvních sto stran bojovala. Žádná z postav se mi nedokázala dostat pod kůži, příběh mi utíkal a já si pořád nebyla jistá, co čtu…
Pak jsem otočila stránku a najednou to do sebe všechno zapadlo. A já byla zamilovaná - do čtených vět, postav i příběhu. Nevím proč, nevím jak, z čista jasna jsem byla na konci - a bylo mi to líto.
Kodaňská Píseň písní je krásná kniha, jedna z těch, co si k vyprávění příběhu bere na pomoc i jiná umění než to literární. Slovům tu sekundují barvy a tóny a tak knížka místy zpívá, místy maluje a místy hraje na pianino. Je plná radosti i bolesti, chvíli se s ní smějete, pak s ní chcete praštit a potom vás dožene k slzám. Je jako život a vypráví o životě - v celé jeho kráse, ošklivosti, absurditě i obyčejnosti.
Teď ji uložím do knihovny a za pár let si ji přečtu znovu. A věřím, že ji budu číst trochu jinak… A třeba pochopím i prvních sto stran.
V mojí duši je jedno místo plné dystopií. To místo si střežím a s nadšením do něj přidávám další a další nově přečtené knihy. Je to místo, kam ukládám lidstvem sdílené strachy a ve kterém sídlí ta nejusilovnější varování, která člověk dokázal písmem vytvořit. Bez něj bych byla prázdnější.
Kdybych dystopie ztratila, bylo by mě o trochu míň. O trochu míň strachů, mohl by někdo říct… Ale tím by to nekončilo. Bylo by ve mně méně slov, měla bych uzavřenější pohled na svět, přišla bych o trochu lidstvem sdílené moudrosti. O část obecného vědomí. O část všech a o část sebe.
A co kdyby to nekončilo dystopiemi? Co kdybych postupně ztratila další žánry, až by nakonec z mého života vymizely i knihy?
A přesně o tom je Ostrov ztracených vzpomínek. O mizení. O postupné ztrátě toho, co nás formuje a utváří… Až zbude jen prázdno.
Tahle knížka je na pomalé čtení, na prožití každého okamžiku a na pochopení hloubky jejího poselství. Není to jednoduché čtení na jeden večer, ale to knihy na procítění nikdy nebývají…
Celý život se otevřeně pyšním tím, že jsem nezdolný optimista s pevnou vírou v dobrotu lidstva a v to, že to s námi (a planetou) nakonec dobře dopadne. Posledních pár měsíců mi ale v mym pohledu na svět udělalo trochu trhliny a já jsem si začínala zoufat, jestli nakonec ty realisti (jak sám sobě říká každej pesimista) neměli v něčem pravdu.
Moje potřeba optimistické injekce do žil nikdy nebyla hmatatelnější… A protože neholduju optimismu v podobě chemických sloučenin, prodávaných v temných zákoutích našeho světa, sáhla jsem po knize.
A měla jsem šťastnou ruku.
Rutger Bregman na sebe vzal nelehký úkol - na bezmála čtyři sta stranách dokázat, že člověk je v základu dobrý… Na rozdíl ode mě tak ale nečiní na základě pocitů, víry nebo prostě jen čiré naděje, že to s náma nemůže být tak strašný. Činí tak systematicky a na pomoc si bere biologii, genetiku, sociologii, psychologii a historii. S jejich oporou vysvětluje všechny ty strašný věci, co jsme jako lidstvo napáchali, a ukazuje, že jsme se mohli taky strašně moc plést, když jsme předpokládali, že to je prostě jen naše pravé zlé já.
Už dlouho jsem žádnou naučku nezhltla takhle rychle. Co kapitola, to fascinující příběh, který chcete dočíst do konce. Co odstavec, to zajímavá informace o naší podstatě. Co řádek, to malinká prasklina v nedůvěřivém pohledu na svět.
Tuhle knížku nadělím k narozeninám, vánocům a svátkům všem svým pesimistům. Pardon - realistům…
Příběh plný příběhů. Kniha plná knih. Bezhvězdné moře.
Mýty navršené na mýtech, literatura odkazující k literatuře, střípky našeho světa a spousta tajemna.
Popsat Bezhvězdné moře je těžkým úkolem, protože sama kniha je těžko uchopitelná. Metafora v ní střídá metaforu, realita se mění v abstrakci a pak zase přeskakuje v realitu. A jestli u nějaký knížky platí, že žádnej čtenář nečte jednu knihu stejně, je to tahle.
Bezhvězdné moře může být mnohým. Milostným příběhem, tajemným dobrodružstvím, vyznáním lásky literatuře, a třeba klidně i psychologickou sondou do duše čtenáře. Nebo tím vším dohromady.
Je to kniha o hloubce příběhů, o jejich moci nás měnit, rozpolcovat, chránit, vzdělávat i vlastnit. A o naší touze být jejich součástí.
Některé knížky jsou napsány trošku jinak. Místo silných slov a rezonujícího příběhu kolem nás jen tak měkce našlapují. Šeptají. Občas se nás letmo dotknou a pak zase utečou z dosahu. Tyhle knížky většinou vyprávějí o životě v jeho nejstrašnější i nejkrásnější podobě. A zůstanou v nás.
Dcera sněhu je právě takovou knížkou. Je tichá a pomalá. V poeticky zasněžené krajině dovoluje čtenáři nahlédnout do příběhu jedné bolesti. Nekřičí o ní, nedává ji na odiv, jen ji nechává být přítomnou. Bojuje s ní, poddává se jí a pak se chytá střípků naděje a radosti, které ze života nevymizí, jen protože jsme v ně přestali věřit… Pokusí se k nám dostat pomocí přátel, lásky… Nebo třeba prvního sněhu.
Čtení Dcery sněhu bylo krásným zážitkem a já se v pomalém vyprávění ztratila a zakutaná do deky jsem mrzla v drsných podmínkách Aljašky.
Železný vlk byl mou knihou od věnování, až po poslední slovo příběhu.
Tuhle skvělou fantasy s promyšleným světem, severskou atmosférou a špetkou temnoty navíc jsem si užila do poslední kapky krve. Nechala jsem se unést jejím příběhem a spolu s hlavní hrdinkou jsem počítala údery svého srdce.
Železný vlk ve mně rezonoval, protože mi dal vzpomenout na panické ataky a bezmoc s nimi spojenou. Připomněla jsem si, že jeden z nejhorších druhů strachu je ten ze strachu. Že odvaha není o tom nemít strach, ale o tom připustit si ho, přijmout ho, vzít ho za ruku a udělat z něj starého známého. Protože poznat vlastní démony, seznámit se s nimi a umět si s nimi promluvit nám pomůže odhalit jejich největší slabiny - a třeba se je nakonec naučíme milovat.
