Britofilie v knize Líbí se ti můj profil a chtěl by si mít podobný i ty?
Založit si profilO mně
Hudba, knihy, lidi. V daným pořadí=o)
Oblíbené literární žánry
Oblíbení autoři
Moje čtenářské kolekce
Britofilie v knize Moje aktivity
Tato kniha je výjimečná záležitost. Nejen pro to, že český překlad je na světě v pořadí třetí po italštině a angličtině. Sama o sobě je to výjimečný historický pramen zpracovávající soumrak křižáctví ve Středomoří. Autor historiky přezdívaný Templář z Tyru, ačkoli s největší pravděpodobností nebyl templářem a nejspíš ani z Tyru, popisuje poměrně dlouhé období zhruba 80 let. Navíc způsobem, který není tak zcela typickou kronikou třináctého století.
Vzhledem k anonymitě autora i jeho pohnutek je těžko soudit, jaký byl účel sepsání díla, kteréžto je součástí větší kompilace, než se nám dodnes dochovala (studie Mikuláše Netíka otevírající knihu je příjemným úvodem). Na rozdíl od některých středověkých kronikářů, "náš" Templář z Tyru nemá sklon k obvyklým fabulacím, osobním komentářům, tendenčnosti nebo vyloženým lžím a vyprávěnkám. Alespoň se mi tak zdá. Ač, na druhou stranu, celkem hojně a nevědomky chybuje, ať se jedná o datace nebo jména a místa či přímo faktickým omylům. Jeden z faktorů, který na pravou míru uvádí výborný poznámkový aparát na konci knihy.
O čem tedy kniha je? Sám za sebe jsem se do ní pustil především kvůli zmínkám o Šimonu z Montfortu a Eduardu I. zvaném Dlouhán. A nebyl jsem zklamán, ba naopak jsem vyzískal mnoho navíc. V případě prvního jména se jedná o skvělé doplňující zpracování, v případě Eduarda jsou to skvělé zkazky. Krom toho je v knize jediné dobové vylíčení pádu Akkonu, což zmiňuje sama anotace knihy. Templář z Tyru, loajální ke všem svým pánům, jimž sloužil, se zabývá hojně roztržkami italských měst (mám tak trochu podezření, že měly nemalou roli na celém debaklu křižáckých tažení na Východ) mezi Janovem, Benátkami a Pisou. Vzhledem k tomu, jak otevřeně straní Janovu a jaký důraz v celé knize klade vůči loďstvu, mám trochu podezření, zda autorova vazba na Janov nebyla mnohem bližší, až rodová, aniž by sám byl tamním rodákem.
Jinak si autor témata vyprávění vybírá zdánlivě náhodně. Podle jakého úzu si vybral svoje mantinely těžko tušit. Hojně mezi nimi přeskakuje a hojně užívané "teď už o tom mluvit nebudu a řeknu vám něco jiného" se stalo mým oblíbeným autorovým stylem. Nahrnul do čtenáře nespočet příběhů, odkazů a zajímavých vyprávění. Občas skočil do Francie, Anglie, k Italským břehům, povyprávěl o Tatarech, Saracénech a završil to nádhernou amatérskou básní, která v mnohém neodrážela jenom věk přelomu 13. a 14. století, nýbrž v mnohém směru rezonuje se světem dnešním. A nesmím opomenout zmínku o skonu templářského řádu. Ta je fascinující především tím, že jakkoli byl autor řádu blízko, shrnul to snad jediným fantaskním bludem, kterého jsem si byl v knize otevřeně vědom. Skoro by jeden řekl, že to tak učinil buď naschvál nebo z důvodu, že o tom mluvit nechtěl.
Tak nebo tak, je tahle "něco jako" kronika jednoznačně nutností pro kohokoli, koho zajímají křižácké výpravy, středověk druhé poloviny a konce 13. století. Vedle dalších podobných záležitostí vydaných Argem vzniká v češtině naprosto prvotřídní a rozsáhlá řada historických pramenů této tématiky.
Jedinou či spíš dvě, snad ani ne výtky, nýbrž poznámky bych měl k české edici Kroniky Templáře z Tyru. V ediční a překladatelské poznámce by se bývalo hodilo uvézt strukturování textu. Pro nás nevzdělance jsou sekce velkou neznámou. Zda je to odraz moderního překladu, odkaz na originální pramen či co vlastně. Druhá poznámka se týká chronologie překládaného textu. Templář z Tyru nakládá s datací celkem prazvláštně, a tak by nebylo od věci zmínit proč tomu tak je, podle jakého úzu datuje. Už proto, že se tehdejší počítání značně odlišuje od našeho, data jsou tak značně posunuta (odhadem o půl roku), což pro nevzdělanou veřejnost může udělat zbytečnou paseku, chronologické tabulky nejsou vždy po ruce a poznámky v tomto směru nejsou příliš pohodlné. Jsem si vědom, že obojí jsou pouze kosmetické záležitosti. To jádro, zpřístupnění tohoto pramenu v češtině, zůstává a za něj patří upřímný dík.
Blíží se Vánoce. Je adventní neděle. Proč onen sváteční čas nestrávit ve společnosti lehce mrazivých hororových vyprávěnek (to je boží slovo), které za svého času viktoriánského byly tolik oblíbené? Navíc mají příjemnou sílu dodnes a dovedou čas potemnělý zimním obdobím velmi zpříjemnit. V případě šestice povídek vybrané a zpracované Pavlem Pecháčkem to určitě platí. Rozhodně z větší části.
Všichni autoři jsou pro mě novými jmény, přestože ve své době patřili mezi autory významné. V češtině je možno z jejich díla najít pouze pár povídkových příspěvků, včetně těch uvedených zde. Přiznávám, že ta sbírku otevírající a dle slov editora povídka nejslavnější - Cestovní vak od Algernona Blackwooda - byla pro mě tou jasně nejslabší. Je taky fakt, že se od ostatních svou stavbou mírně liší. Zatímco ta ostatní pětka je mi mnohem bližší. Dovolil bych si říct, že přesně dle gusta - pochmurné anglické počasí, stíny naplněná sídla, temná zákoutí i tajemství. Jednoduché a stále efektivní (i efektní), neboli působivé. Zde vypíchnu tři z nich.
Podivná vánoční hra od Charlotte Riddell. Sídlo Martingdale je přesně onen tajemný a tajemstvím obestřený, dlouhá léta neobývaný panský dům, který si dovede představivost vybavit ve spojení s anglickým prostředím. Na výsost duchařská a vlastně spíš milá než děsivá povídka. John Berwick Harwood předkládá Pravdivý příběh hrůzy; a to zcela bez nadsázky. Když jsem spolu s vypravěčkou procházel starou obrazárnou, jejíž dveře hlídá dvojice rytířských zbrojí a celý ztichlý a potemnělý prostor osvětluje ubohé světlo svíčky, citelně jsem si vzpomněl na svou dětskou hrůzu ze tmy. A při četbě, přiznávám, uvědomil jsem si, že jsem se tohohle dětského strachu nezbavil beze zbytku=o) A naposled naprosto nádherná thrillerová - a patrně se sbírky nejvíce propracovaná - povídka Štědrý večer v domě na pobřeží od Elize Lynn Linton. K tomu snad jen, že Cornwall s břehy, do něhož buší moře, a neutuchajícími bouřemi je stejně děsivý jako samozvaný správce Jem chránící dům, jež je tajemný jako samotný jeho hlídač.
Máte-li možnost, zkuste odbočit od tradičních pohádek a letošní (i další) Vánoce zpestřit některými z mrazivějších povídek, které 19. století zanechalo následujícím generacím dobře na stovky. Tahle šestice by mohla být dobrým startem=o)
Půvabně děsivé. Tohle úsloví zazní v povídce Stín a za mě skvěle vystihuje tuhle sbírku, která ostatně převyšuje první antologii štědrovečerních hororů. Doufám, že časem Pavel Pecháček nabídne třetí díl. Je totiž nepochybné, že anglická literatura půvabně děsivých štědrovečerních hororů nabízí ještě mnoho.
S některými jmény se tu setkáváme znovu. Jako třeba Algernon Blackwood. Toho chlapa bohužel nejsem schopen pochopit, ani ocenit, takže je takovou malou černou skvrnkou. Ale žádná sbírka není bez skvrnky. Další již známou firmou byla Edith Nesbitová, jejíž Stín ve mně vyvolával dosti nepříjemné pocity.
Ostatní povídky už byly pro mě skvosty. Možná pro mé aktuální nastavení, nedovedu říct. Nicméně jsem si jist, že tato druhá série povídek mě skutečně dostala, vyvolala mrazení, jistou dávku úzkostných pocitů, jemně šimravého strachu, ale také pochyb o jindy standardních zvucích v bytě. Starý portrét mě uchvátil jako vypravěče. Předvolání duchem potěšilo onou viktoriánskou atmosférou duchařských povídek. Při čtení povídky Skutečnost a padělek mi zatrnul úsměv a zamrazilo v zátylku.
Ovšem naprostým šperkem je povídka tak trochu jiná, vybočující nejen délkou - Wolverdenská věž. To byl skutečný skvost po všech stránkách i jednotlivých větách a slovech. Fantastický příběh, výborná atmosféra, perfektně vedené tempo i zápletka.
Takže ano, Šťastné a hrůzostrašnější jsou výbornou četbou k blížícím se svátkům. Příjemná mírná hrůza a potěšující čtenářský zážitek. Obsahem se Pavel Pecháček skvěle trefil, minimálně do mého vkusu, načež skutečně doufám, že přibude další díl a dávka štědrovečerních hororů. Koledy jsou ohrané. Ale toto dodává Vánocům originální atmosféru. Takovou....staronovou=o)
Brilantní kniha! Brilantní ze dvou zásadních důvodů. Jednak předně kvůli Churchillovi jakožto hlavním jádrem knihy. Ale také pro jejího autora - Boris Johnson, někdejší premiér Británie, zvolil formu reportérskou, navýsost čtivou, zábavnou, mnohdy vtipnou a přitom informativně dosti našlapanou.
Jistě, čtenář se neubrání pocitu, že je autor předlohou značně zaujat. Jenže Johnson se obdivem k Churchillovi (těžko se divit) nikdy netajil a zároveň nepředkládá čtenářům sucho- a těžkopádnou monografii, ale velmi povedený profil člověka jedince, který byl ne náhodou jedním z největších státníků Británie a - nebojím se říct - všech dob a ovlivnil celý - celý! - svět i tok dějin.
Pokud o velikosti Churchilla někdo snad pochybuje, tahle kniha dovede přesvědčit, že Winston velikánem prostě byl. Pro ty, kteří alespoň tuší, že Churchill nebyl pouze ikonou druhé světové války, je to parádní úvod do bohaté životní dráhy originálního a neopakovatelného politika. Proč tomu tak bylo, to zapříčinilo mnoho faktorů. O nich Boris v knize vypráví. Od samého narození až po odkaz trvající mnoho desetiletí po Churchillově smrti. Od husarských kousků po státnické omyly. Od anekdot až po ovlivňování dějin. Churchill byl, je a ještě dlouho bude inspirací, osobností originální, geniální, obrovskou. A přesto stále člověkem.
I politická dráha autorova napovídá, odkud bere inspiraci. Johnson, coby strůjce brexitu po referendu zmizel ze scény. Patrně neustál odpovědnost. Nabral sil a vrátil se coby premiér. A teď pozor, v roce 2022 Rusko napadlo Ukrajinu a byl to právě Johnson, který se v rámci Evropy nejhlasitěji, nejaktivněji a nejotevřeněji vyjadřoval (i činil) ve snaze o ovlivnění konfliktu. Nepochybně si Boris vzpomněl na Churchilla a snažil se chopit oné role, kdy není na místě hrát v rukavičkách. Proto mě tehdy zaujal. Skoro to vyšlo, nebo to k úspěchu alespoň směřovalo. Ale to jen pro zajímavost.
Johnson krom jiného oplývá předností spisovatelskou (na britské půdě je mnohostrannost výrazně obvyklý jev). Podobně jako jeho vzor, ač ve značně menším měřítku. Je trochu škoda, že české překlady nenabízí víc než Faktor Churchill. Tahle kniha ovšem představuje výbornou četbu, kdy brilantně kombinuje zábavnost s poučením.
Jako milý bonus považuju původní bibliografii obohacenou o vsuvku s českými překlady.
Není pochyb o tom, že Le Goff byl a je významným zástupcem školy Annales a jedním z nejvýznamnějších moderních historiků zaměřujících se na středověk vůbec. Jeho jméno funguje jako autorita sama o sobě a tenhle editorský almanach středověkých osobností je dílem, které rozhodně zaujme kohokoli, kdo se o dějiny a jeho postavy zajímá. Nejen pro naprosto skvostný obrazový doprovod, kdy každé jméno doprovází reprodukce k dané osobě se vážící. Přílohy v podobě map, chronologie a bibliografie je sice standardem, přesto v tomhle případě skvěle podtrhuje knihu a její výpravu skrz 1200 let lidské historie na evropském kontinentě.
Přesto za sebe nedovedu knihu přijmout zcela bez výhrad. Předně pro geografii. Chápu, že Le Goffa poněkud trápilo časové ohraničení rokem 1500 (což do značné míry chápu), mě každou další stranou začalo trochu trápit zeměpisné (a v závislosti na to i dějinné) zaměření.
Kniha totiž není zaměřená na středověk v globálu. Rozumím, že by v tom případě vydala na dvojnásobek rozsahu. Le Goff se snažil zaměřit na křesťanskou Evropu. Jenže pouze západní. Dokonce tak úzce, že drtivá většina osobností pochází z Itálie (v rámci uměleckých/kulturních dějin pochopitelné) a především z Francie. Dokonce natolik, že i když zde najdeme medailonky dalších národností, v širším i užším smyslu mají stejně vztah k Francii. To dokonce platí třeba v případě postavy jako je Artuš (kapitola o imaginárních postavách je ovšem skvělá!) nebo o císař Karel IV. či Jan Hus, jejichž zařazení ocení našinci. Ona provázanost s Francií není vyloženě špatně, jen je dobré s tím faktorem počítat, vezme-li čtenář knihu do rukou.
Trochu úsměvný je někdy překlad. Jmenovat Eleonoru Akvitánskou jako Aliénor, Vladislava Jagellonského jako Jagello nebo Robina Hooda jako Robina Zbojníka je v češtině celkem neobvyklé. Poslední "kritikou" si dovolím zmínit právě onen výběr osobností. Zmíněný vztah k Francii je třeba vidět na absenci Gutenberga a jeho vynálezu knihtisku, čímž by dle mého názoru do výběru zapadl lépe svým významem než jakýsi Jacques Coeur. Výběr se celkově zaměřuje spíš výhradně na politické a církevní osobnosti. Inu, není dokonalosti bez vady.
Bez ohledu na výše zmíněné jsou Muži a ženy středověku velkolepým dílem a skvostem, který nabízí čtenářům pohled na vysoce významné osobnosti našich evropských dějin. Je skvělým průvodcem, úvodem i odrazovým můstkem na cestě středověkem. Profily osobností jsou výkladově stručné, přesto dostatečně poutavé a historiograficky zajímavé. I když se občas najde "slabší" kus, jako třeba v případě Jan z Arku.
Stručně: Výborná encyklopedie, po které každý se zájmem o dějiny nepochybně opakovaně sáhne, bude-li hledat rychlou či doplňkovou informaci, stejně jako po ní sáhne ten, kdo by v zájmu o středověk byl teprve na počátku.
Abych se přiznal, nemám moc rád sbírky povídek, respektive jejich hodnocení. Předně proto, že se dá komentář shrnout do univerzální věty "některé povídky byly lepší, jiné slabší", která zhušťuje celkový čtenářský dojem. Zároveň jsou tyto sbírky mnohdy jedinou možností, jak posbírat a dostat se k drobkům děl některých autorů či autorek. To se týká především českého překladu, ale často i v originálním anglickém znění. A tento obecně vznesený úvod, skvěle pasuje i na sbírku Graema Davise s názvem Královny hrůzy. Byť jako každá jiná antologie, i tato má svoje specifika, přičemž záleží, za jakým účelem ji čtenář otevírá.
Jméno Mary Shelley (jejíž Proměna opět ukazuje autorčinu mistrnost v užití temných barev) zmíněné na obálce, bylo prvotním a definitivním upozorněním, proč tuto sbírku jako knihomol potřebuji. Graeme Davis samozřejmě nezůstal jenom u Mary a čtenářům nabízí docela zajímavý výběr povídek autorek známých i neznámých. Dobově je sbírka ohraničená lety 1830-1904, přičemž poslední tři příběhy z počátku 20. století patří autorkám americkým.
Mnohdy jsou to povídky překvapující, ale nutno upozornit, že termín "horor" je velmi volně užitý. Někdy s duchařinou nebo hrůzou nemají společného vůbec nic a jedná se spíš o určitou alegorii. Jindy hrůza vymizela stářím díla, protože náš svět už je poněkud skeptický a netečný. Vlasy zježené hrůzou tedy nečekejte. Možná by se kniha skutečně dala označit spíš jako zajímavý náhled do historie hororové literatury.
Tak nebo jinak, některé povídky jsem si opravdu užil. Kromě zmíněné Proměny od Mary Shelley, musím zmínit Jeskyni ozvěn věhlasné madam Blavatské, bravurně zobrazené šílenství ve Žluté tapetě Charlotte Perkins, tak trochu divadelní Vévodkyni na modlitbách od Edith Warton, dramatický a tragický Osud madam Cabanelové od Elize Lynn Linton nebo dobrodružnou, egyptománií poznamenaný příběh Ztraceni v pyramidě aneb Prokletí mumie od Luisy Alcott:
Není od věci vzít Davisův výběr do rukou, ačkoli po přečtení se čtenář vrátí jen k některým povídkám. Nicméně, hezký je dovětek autora v poděkování na konci knihy. Má pravdu, že "dámy zastoupené v knize se mohly podvolit tlaku společnosti a spokojit se s tím, že budou neviditelné, ale neudělaly to, a tím obohatily nás všechny". Na tom rozhodně něco je.
Takhle ucelený soubor pohádek, mýtů a legend z drsné a přesto okouzlující země skotské v češtině patrně jindy nevyšel. Proto dělá tato kniha velkou parádu.
Pohádky rozdělené na vyprávění z nížin i Vysočiny ukazuje drsnou zemi, kde hrdinové (nejzásadnější pro Skotsko je mýtický rod Fianů) především bojují s obry, zachraňují princezny, které dostávají v odměnu. Kromě obrů, kterých je tu převážná většina, z mýtických bytostí potkáme víly, ale i čarodějnice a sem tam nějakého skřítka. Z bajek hrají prim lišáci. Co je s podivem, pohádky jsou svým konceptem (přičemž trojjedinost/trojakost je viditelným scénářem) často velmi podobné těm, které známe z kontinentu, ba přímo od nás. Ač prostředím trochu odlišné, jasně lze poznat alternativy například Popelky nebo Rumplcimprcampr.
V odlišnostech se mi líbila alternativa sedmimílových bot v podobě míče a střevíců nebo důraz na rodinné vazby stařečků, kdy se hrdina dotazuje několika generací obdivujícího stáří=o)
Legendy a anekdoty čtenáře dovedou do trochu jiného prostředí, zato snad ještě typičtějšího pro skotské prostředí. Časoprostorem je především občanská válka, tím pádem klany od Campbellů po MacGregory, od malých zlodějíčků až po souboje vůdců. Anekdoty pak především míří k náboženským konfesím. Antologii pak uzavírá skotské mudrosloví, hezky porovnatelné například s irskými triádami.
Přestože kniha nese pohádkově znějící název a jednotlivá vyprávění předčítat, primárně to není kniha určená pro děti. Je to soubor skotského folkloru ze země, která ač těžko zařaditelná, předně fascinuje svojí přírodou, ohromuje svou svérázností, drsností, roztříštěností i bojovností. A tahle sbírka od nakladatelství Argo se může velmi dobře vyjímat po boku sbírek jako Mabinogi nebo Když dvoranou proletí pták.
Není Macbeth jako MacBeth. Není Shakespearův zlovolný uzurpátor jako dějinný velekrál skotský. Tento diametrální rozdíl mezi literární a dějinnou osobností téhož člověka Ellis ve své studii před čtenářem rozebírá. Knížka je to útlá, nicméně informacemi a souvislostmi vyloženě "napráskaná". A rovnou mohu doznat, že skutečný MacBeth se velikostí svému dramatickému obrazu při nejmenším rovná.
Ellis ukazuje Skotsko 11. století v širokém politicko-společenském měřítku, odkud přechází na samotnou osobnost MacBetha, velkého velekrále Skotů, posledního gaelského vládce ve Skotsku, který se nakonec stal nesmrtelným díky omylu, na němž neměl podíl. V neposlední řadě bravurním způsobem autor porovnává ony dvě osobnosti a do příběhu zasazuje další postavy, jako jsou dva Malcolmové a především Thorfin Sigurdsson.
Poslední kapitola se pak věnuje tomu, proč se největší anglický bard dopustil jisté nespravedlnosti vůči tomuto králi. Zároveň poněkud paradoxně tento rozbor znovu potvrzuje velikost Shakespeara. Stejně jako celá knížka ukazuje velikost MacBetha, keltské civilizace a svým způsobem přelomové období dějin Skotska.
Vřele doporučuji před Ellisovou prací přečíst Shakespearovu hru. O to víc následně vystoupí dějinná postava MacBetha, velekrále skotského.
Pozoruhodná práce na téma Normanů v Evropě. Kromě toho, že stručně a přehledně seznamuje čtenáře s Normany jako takovými, následně se zabývá jejich rozprostřením a působením po evropském kontinentu. A to jak geograficky, tak politicky, kulturně, společensky, ekonomicky, splynutím, asimilací, odkazem i zmizením. Až je jeden překvapen, jak skvěle se dá tolik komplexní téma vměstnat na 250 stran malého formátu.
Haskins má čtivou formu podání, hojně se odkazuje na dostupné - a počtem značně omezené - prameny i literaturu, ač je tahle část trochu poznamenána rokem 1915, kdy autor knihu vydal. Spolu s tím se pojí ještě pár možných úskalí. Jedno z nich je, že je Američan. Vždycky jsem cítil skepsi, jakmile se američtí vědci věnovali evropským dějinám. Jejich odstup a nadhled může být v mnohém smyslu přínosem, leč často přechází v něco, co hraničí s přezíravostí nebo tendencí násilně instalovat americký koncept na evropské podmínky. Což se stává i Haskinsovi, takže jeho dějiny Normanů je nutno často vnímat jen jako možný rozšiřující/doplňující výklad a náhled, než jako definici.
S tímhle upozorněním pak čtenáři nebrání nic v tom, aby se seznámil s jedním z nejvýznamnějších středověkých národů, který značně ovlivnil historický vývoj Evropy. Ať už některým z milníků jako dobytí Anglie nebo vznik Sicilského státu nebo historií samotné Normandie. Anglonormanská část knihy je vůbec důvodem, proč jsem po knize sáhnul. I po sto letech má tahle práce co nabídnout, ačkoli se to neobejde bez kritického náhledu.
Velmi se líbil malebný bonus, když Haskins na několika místech - především v úvodu - naráží oslavy tisíciletého výročí existence Normandie, které se odehrávaly v Rouenu roku 1911. Vidět obrázky z tehdejších oslav hovoří o skutečné velkoleposti. Načež Haskinsova kniha potvrzuje, že bylo co slavit a je dodnes o čem mluvit.
Panství Downton byl - a stále je - jedním z mých nejoblíbenějších seriálů posledních let. Vlastně patří mezi moje nejoblíbenější seriály vůbec. Těžko bych se pokoušel popisovat přesně proč tomu tak je; naštěstí o to zde nejde. Ač literatura o filmech/seriálech nepatří mezi takovou, po níž bych obvykle sáhnul, v případě tohoto průvodce jsem nemohl odolat a rád nakoukl pod pokličku jednoho televizního fenoménu.
Nádherně graficky (byť na papíře ne zrovna voňavém) zpracovaný průvodce čtenáře dovede za oponu a dá nahlédnout do příprav, které při tvorbě Downtonu byly skutečně pečlivé, precizní a detailní. Emma Rowley v doprovodu hlavních tvůrců dá nakouknout do všech koutů - od šaten po maskérnu, od scénářů přes studia k postprodukci, od rekvizit k pohodě o přestávkách až k jednotlivým hercům, do seriálové kuchyně obrazně i doslova. Kniha věnovaná prvním čtyřem sériím tak příjemným způsobem poodhaluje kousek tajemství úspěchu jednoho z nejlepších historických dramatických seriálů.
