Britofilie v knize Líbí se ti můj profil a chtěl by si mít podobný i ty?
Založit si profilO mně
Hudba, knihy, lidi. V daným pořadí=o)
Oblíbené literární žánry
Oblíbení autoři
Moje čtenářské kolekce
Britofilie v knize Moje aktivity
Když se řekne středověk, většině lidí se vybaví rytíř. Když se řekne rytíř, lidem vytane na mysli široká škála představ od šlechetných členů Artušova kulatého stolu, přes nepřekonatelného válečníka na silném koni až po bláznivého Dona Quijota nebo Heatha Ledgera coby Ulricha von Lichtenstein. O něm i všech ostatních je v knize řeč taky.
Robert Jones čtenářům předkládá brilantní práci rozebírající pět set let existence rytířstva, kterýžto fenomén samotné rytíře přežil do dnešních dnů. Kniha je napěchovaná informacemi a rozborem válečnické elity ze všech úhlů, především základních tří - vojenské, sociální, duchovní. Mimoto je představena taktika i středověké válečnictví obecně, hrady, turnaje, symbolika.
Proud faktů však není podáván vyčerpávající nebo únavnou formou, naopak způsobem čtivým, dobře stravitelným způsobem. Tematicky je kniha trochu zúžena na prameny, jimiž se Jones zabýval - křižácké a anglo-francouzské války či jména jako Černý princ nebo Richard Lví srdce jsou nepochybně dostatečně povolanými průvodci, aby čtenářům představili elitu středověkých válečníků. Stejně tak se Jones omezil časovou linií, která končí odchodem rytířů z bitevních polí během 16. století.
Ještě jednou řečeno, brilantní kniha poodhalující tajemství za tím bezpočtem němých brnění, které známe ze všech možných zámků a hradů. A ukazující, že ta tajemství jsou vskutku fascinující.
Společensko-literární studie sepsaná a vydaná pro radost autorčinu. Není to myšleno nijak špatně, přesto tahle knížka tímto nádechem působí. Kniha se pokouší představit české veřejnosti Philipa Sidneyho, jeho "kult" a zasazení do kontextu anglické renesance. A myslím, že velmi zdařilou formou souvislých přednášek; aspoň za sebe si dovedu představit, že takhle nějak probíhají autorčiny přednášky. Zároveň je to i menší kámen úrazu publikace, která se netají vznikem na akademické půdě. Předpokládá určitou znalost literatury obecně, stejně jako angličtiny, kontextu i literatury a četby v originále - už proto, že tvorba rodu Sidneyů mnoho českého překladů nezískala. Jinými slovy je kniha vzdálena populárně naučné literatuře, ačkoliv znovu musím zdůraznit příjemně "civilní" přístup autorky.
Philip Sidney přes svůj význam žil krátký život, stejně jako krátkou část zaplňuje v "Poezii jako vyprávění příběhů". Mnohem významnější je slovo "kruh" v podtitulu. I mně, ačkoliv vzděláním ani znalostmi se nemohu zvlášť pyšnit, je známější jeho mladší bratr Robert, jemuž je věnována větší část. Vrcholem knihy jsou pak dvě autorky, jejichž odkaz v renesanci i době následující podle mého dalece přesahuje Philipa, ač různým způsobem. Obě jménem Mary - Mary Sidney Herbert a Mary Wroth, jejichž dílům je věnován největší část rozboru.
Těmi vůbec nejzajímavějšími částmi textu pro mě byly asi tři. Jednak (možná) překvapující provázanost tří významných anglických rodů tehdejší doby (Essex, Dudley, Sidney) a mecenášství Sidneyů, jednak prvotřídní kapitola o ženském autorství v renesanční literatuře a v neposlední řadě zasazení tvorby Mary Wroth do současnosti s Shakespearem, což je významné především proto, že v rámci anglického velikána (i dějin obecně) je občas těžké si uvědomit, že nebyl sám=o)
Vynikající práce o osobnosti, která zatřásla společenským systémem 12. století a kterážto byla manželkou dvou králů a zároveň matkou dalších tří. Práce o osobnosti, která se už za života stala postavou spíš mýtickou, kdy se legenda mísí se skutečností natolik, že dodnes není jednoduché rozdělit pověsti od skutečnosti. Jean Flori se o to pokusil dost zajímavým způsobem.
Flori se rozhodl pojmout vyprávění o Eleonoře nanejvýš kriticky, kdy se nebojí (až nestydatě) shodit nebo opravit předchozí historiografické práce a jejich autory. Zcela nepochybně k nepotěšení oněch autorů, avšak jednoznačně s přínosem pro čtenáře laické. Sám se brání jakýmkoliv závěrům, dohadům či spekulacím, což opakovaně vlastními slovy zdůrazňuje. A pokud se k něčemu přece odhodlá, otevřeně dané myšlence dává nálepku "moje vlastní". Následkem musím říct, že jsem dosud v monografii nečetl tolik otevřených "nevíme", "neznáme", "nikdy vědět nebudeme", "něco", "nějak". Nejvíce to vyznívá v momentě, kdy za přelomový bod života Eleonory autor považuje "antiochijský incident", kterého se zarytě drží a kdy se stalo "něco". A to "něco", ať už tím bylo cokoliv, vedlo k nedozírným následkům a zvratům do budoucna. Druhým následkem přístupu je, že kniha je spíš dějinami Plantagenetů a konkurenčního boje s Kapetovci než čistou biografií Eleonory Akvitánské. Je-li to dobře nebo špatně, je otázkou vkusu.
O nic méně zajímavá je druhá část knihy, kde se Flori zabývá spíš mýtickou aurou Eleonory Akvitánské. Mimoděk tak nabízí pozoruhodné práce na téma středověkého vnímání manželství a lásky, kronikářství i návodu, jak podobné prameny číst. V neposlední řadě pak stejně pozoruhodný rozbor pozadí artušovského mýtu a spojení Guinevry s Eleonorou. Což mě osobně vždycky zaujme. Navíc v jeho práci dostává prostor srovnání francouzských a anglických přístupů, ačkoliv vázané především na Guinevru/Eleonoru. Takových prací v češtině, myslím, moc není.
Ačkoliv Floriho kniha může být zklamáním ve smyslu, že nepodává "definitivní" příběh života královny a její doby, je přesto skvělou prací na dané téma ve smyslu ne zrovna typického přístupu, kdy pokládá více otázek než odpovědí. Za cenu občas zbytečného a zdlouhavého rozepsaní se nad jediným tématem staví vedle sebe dva možné obrazy Eleonory Akvitánské. Ani jeden není dovedený do finále. Na druhou stranu, a to je zásadní, je velmi čistý a určující natolik, aby si ono možné finále domaloval čtenář sám. Hlavně, přes veškerou Floriho snahu trochu odkrýt obraz Eleonory, se autorovi povedlo pouze potvrdit, že Eleonora Akvitánská především zůstává fascinujícím symbolem.
Pokud bych měl definovat skvěle vybalancovanou populárně-naučnou knihu o dějinách, pak myslím, že dílo Antonyho Bridge by bylo příkladem přímo perfektním. Brilantní a skvostné vyprávění. Autorův vyprávěcí styl je vyloženě strhující a tento velkolepý příběh Křížových válek před očima přímo ožívá. Každá stránka je naplněná fakty známými i méně známými, aniž by čtenáře zahltily nebo přesytily. Ač se nejedná o syntézu dějin, ani vědeckou monografii jako takovou, nýbrž vyloženě "vyprávění", přesto Antony podává období Křížových válek pohledem, jaký málokdo z čtenářů kdy slyšel. Všechno završeno takovým tím lehkým britským podtónem.
Onen pohled není zrovna ke cti středověké Evropě. Hlavně teda Francouzům (do nich si vždy rád rýpnu, pardon). Těch dvě stě let úplně změnilo tehdejší svět a jeho celkové pokračování do budoucna. Válka, určitým způsobem trvající dodnes, mezi dvěma světy zapříčinila pád jedné vyspělé civilizace. Ač Kruciáty snad nikdy neplnily svůj prvotní účel, ukázaly mnoho kontrastů, omylů, chyb, nesrovnalostí tehdejšího světa a...ironie nejenom osudu. Maďaři by mohli sáhodlouze vyprávět o tom, jak se přes ně valily armády směrem na Byzanc. Byzantinci mají mnoho co říct o tom, že by bylo lepší řešit věci sám. Němci by mohli vypravovat o tom, kterak dát vzniknout antisemitismu. Italové by mohli vyprávět, že peníze jsou na prvním místě, i když městské hradby padají k zemi. Richard Lví srdce a Saladin by snad dodali něco o tom, jaké je to být největšími hvězdami. Čingischán, ten dobře ví, že revoluce přichází zezdola. Francouzi dobře ví, co je to sekularizace, protože pro ně je křesťan jako muslim nebo mamlúk. Nemálo zajímavé, krom samotného dění jsou profily jednotlivých zásadních aktérů.
Řečeno samozřejmě s nadhledem. I ten je ovšem součástí této knihy, která slavné Křížové války podává skutečně osvěžujícím, čtivým a nanejvýš poučným způsobem. Ačkoliv je to kniha poměrně krátká, její přínos počet stran dalece přesahuje. Stejně jako těch několik kruciát svým významem a důsledky dalece přesáhlo ono období dvou staletí. Kniha hodná doporučení. Kniha, která má i po 40 letech od vzniku potenciál nadchnout pro dějiny.
Knihu, kteroužto lze považovat za skrytý šperk v regálech levných knihkupectví, uvádí Keatsův citát "Pavučina našich životů je tkána z mnoha vláken", který vznikl mimoděk v dopise. Daisy Hayová následně sleduje jednotlivá vlákna jedinců, vzájemné proplétání svazků tvořících onu výslednou pavučinu spolku, kterým bylo v tehdejší současnosti převážně pohrdáno, ačkoliv se výsledná díla trvale a pevně zapsala do světové literatury. Fascinující příběhy opětovně potvrzující mou oblíbenou filozofii, že za každým velkým (i malým dílem) se skrývá spousta bolesti. Příběhy plné velmi hlubokých tragédií, extrémních emocí širokého spektra, vzájemných vlivů dobrých i špatných, odloučení i návratů, snahy o oproštění se z konvencí společnosti, síly individua. Ohromující drama zahrnující zhruba patnáct let první poloviny 19. století. Daisy Hayová svým debutem předložila čtenářům skutečnou lahůdku. Takové příběhy by se měly vyprávět v hodinách literatury místo slabých snah o výklad jednotlivých děl. Takové příběhy dovedou nadchnout, pohltit, vyvolat emoce i zájem. A věřím, že právě tyhle příběhy dokáží pohnout k čtení děl z životů vzniklých.
Kniha je čtivá, kdy autorka má příjemný vyprávěcí styl, přičemž dokáže skloubit mnoho skutečností na relativně malém prostoru. Je fakt, že pokud jsou čtenáři hlavní hrdinové nepříliš známí, může se v knize občas poněkud ztrácet. Ačkoliv se pravděpodobně nenajde příliš lidí, kteří by nikdy nezaslechli jméno lorda Byrona, Percy Bysshe Shelleyho, Johna Keatse či některého z nich nebo jména dalších, kdo v knize vystupují. Daisy Hayová jejich životní cesty rekonstruuje především na základě dopisů, deníků, novinových článků a kritik, což hovoří jednak o poctivosti autorčiny práce, ale také o síle i velikosti korespondence aktérů. I s rozbory některých děl. Už v tom je spousta romantického kouzla, které je v době digitální neopakovatelné. A pokud autorka zmiňuje pochybnosti, spekulace nebo nejasnosti, dává to otevřeně najevo s případnými odkazy na to, odkud se daná teze objevila. Zároveň a hlavně kniha není vědeckou publikací, tudíž je skvěle stravitelná pro kohokoli, komu bude jistě skvělým doplňkem v knihovně, má-li ve své sbírce díla Byronova, Shelleyho, Keatse nebo Mary Shelley a dalších.
Nakonec ještě konkrétněji k obsahu. Knihu jsem si pořídil kvůli tématu, které zahrnuje. A to především kvůli osobnosti Mary Shelley, jejíž životní pouť je ohromujícím příběhem. Vedle Mary, která nebyla autorkou pouze Frankensteina, jak by se bylo mohlo zdát, se pro mě staly největšími osobnostmi další ženy, především Maryina nevlastní sestra Claire a slečna Elizabeth Kentová - všechny živoucím odkazem Wollstonecraftové. Jejich vlákna a svazky byly těmi nejsilnějšími a v mnohém nejpřekvapivější. Za to největším padouchem byl opět Shelley, k jehož osobnosti dlouhodobě cítím poněkud despekt. Percy byl v několika smyslech naprosto destruktivní osobností, která kolem sebe šířila tragédii a zmar, často s nedozírnými následky. Bohém, jehož životní filozofie a způsoby mi nedokážou imponovat. I svou negativitou přesto dokázal stvořit dvě velké osobnosti a ovlivňovat trvale jejich osudy. Těmi byly právě Mary a Claire. Romantismus temných odstínů.
Krásná publikace v řadě od Extra Publishing. V případě Leonarda da Vinci vede obrazový doprovod nad textovým obsahem, kterého je až překvapivě málo. Kombinace obojího a celkové grafické zpracování představuje jednoho z nejzajímavějších mozků v dějinách. Oceňuji, že publikace pomocí kapitol dává stručně nahlédnout do jednotlivých aspektů Leonardova génia - malířství, stavařství, technika, anatomie a další - bez snahy o senzačnost nebo spekulace. Tím kniha dovoluje příjemným způsobem seznámit se s člověkem, kterého dlouhodobě považuji za vrcholnou definici renesančního člověka. Člověka, kterého sice obecně proslavily malby, ačkoliv po pěti stovkách let dovede fascinovat a překvapovat svou zvědavostí, nasazením, činností v mnoha oblastech a věděním, aniž by kdy dosáhl akademického vzdělání.
První ze tří anglických králů, jejichž jméno je Richard, nesl přezdívku Lví srdce a stal se legendou a symbolem, jejichž záře nehasne ani po mnoha staletích. Tahle legenda, stejně jako osobnost, je tématem vyčerpávající práce Jeana Floriho. Vyčerpávající v pozitivním i negativním smyslu. A jelikož to není tak dlouho, co jsem četl knihu věnované Eleonoře Akvitánské, Richardově matce, nemohu si odpustit jistá srovnání.
Konceptem je kniha rozdělena stejně jako v životopise Eleonory. Tudíž v první části se Flori věnuje "suchopárnému" (uvozovky skutečně na místě) a striktnímu výkladu politicko-vojensko-společenské dráhy Richarda. V té druhé se pak zaměřuje na jeho osobnost i aureolu legendy. Byl Richard králem, rytířem, králem rytířem nebo rytířským králem? Nuance jemné, důležité a vzájemně se překrývající. Těžko předjímat, která část Floriho práce (či Richardovy osobnosti) je víc fascinující nebo přínosnější. Obě jsou jednoznačně složité, nabité fakty, jejich kompilací a snahou něco rozklíčovat. To se pak odrazilo na četbě, kdy zvlášť ta druhá část byla často už nad moje síly. Především proto, že Flori se možná až příliš rozsáhle zaobírá otázkou rytířství 12. století, přičemž nepochybuji, že se spousta z řečeného objevilo v jeho práci Rytíři a rytířství ve středověku. Tohle bylo snad trochu na škodu, neb Richard Lví srdce na dlouhou dobu kamsi vymizel a text ve snaze představit reálie vypadal spíš jako samostatná studie.
Pozor, teď přichází kouzlo akademické práce historiografické. Jakkoli náročné je knihu přečíst od začátku do konci (a jakkoli práce o Eleonoře považuji za lepší), s poslední stránkou před čtenářem vyvstane obraz osobnosti, která se stala předobrazem středověkého rytíře. Krále, který byl rytířem. Rytíře, který se stal největší hvězdou své doby. Panovníka, který vzešel z "rodu ďáblova". Vzpurného syna, veleúspěšného stratéga, nebezpečného protivníka, nejslavnějšího panovníka bojujícího v křížových válkách. Nemluvě o tom, že Richard řádil po návratu ve Francii a vypuštění "z řetězu" víc než při útoku proti Saracénům. Legenda už za svého života, jejíž praporec s vyobrazením lva vyvolává dodnes nemalý obdiv.
Navrch Flori přidává onu zmíněnou studii o rytířství 12. století, stejně jako třetí křížové výpravy či situaci na kontinentě té doby. Kniha, která skutečně není odpočinkovou četbou, ale rozhodně stojí za to vzít do ruky, chce-li čtenář prozkoumat cokoli z daného období dějin. Ať už jde o jednotlivá fakta nebo o způsob výkladu historických pramenů. Což je důležité také proto, že na rozdíl od Eleonory, Richard po sobě zjevně nenechal příliš přímých pramenů. Za to ve tvorbě legendy předčil nejenom svoji matku.
Druh: revenant, čeleď: upír, rod: vrykolak, rozšíření: Byzanc a okolí.
Touhle mírnou přírodovědnou nadsázkou by se dala uvést studie Tommase Bracciniho, v níž zkoumá kulturní původ upírů, jak je známe v posledních dvou staletích. Nutno předem upozornit, že obě kategorie upírů - kulturní a literární - se od sebe liší víc než by se nezávislému pohledu mohlo zdát a čtenáře občas napadá myšlenka, zda obě bytosti spolu vůbec souvisí či jsou jen velmi vzdálenými příbuznými. Nicméně samotná studie a její obsah je velmi pozoruhodným vhledem do kulturního zázemí dávných dob. Ačkoli knihu provází několik "ale", na které by měl potenciální čtenář nejspíš pamatovat.
"Před Draculou" není všeobjímající syntézou dějin upírů a jejich vývoje; jedná se o geograficky i časově specificky zaměřenou práci, přestože se autor okrajově dotkne i oblastí Islandu, Anglie a severní Evropy. Podíváme se na řecké, čili byzantské, vrykolaky se slovanským původem v pravoslavném prostředí vrcholícího středověku. Nakousneme(?) etymologii slova, nejstarší psané zmínky o upírech a kulturní mísení prvků okolo této mýtické bytosti. A v tomto směru, jakkoli je to pouze dílčí studie mnohem širší problematiky, není co vytknout.
Přes veškerou čtivost, je tu pár nešťastných záležitostí. Kniha je krátká, což by nevadilo, pokud by ji autor uměle nenatahoval tendencí otravovat čtenáře tisíckrát opakovaným zaklínadlem: "k tomu se vrátíme později". Stejně tak opakování hypotéz, úvah, odkazů nebo citací je poněkud rušivým elementem. Což ještě více vyzní v momentě, kdy citované úryvky doslova odpovídají ukázkám v přílohách, kde naopak chybí ty, o které se Braccini v samotné práci jen otírá.
Bracciniho práce je tedy doporučeníhodná, chce-li se čtenář namátkou seznámit s jednou z velmi zásadních mýtických bytostí lidských kulturních dějin. Zvlášť proto, že se zabývá byzantskou oblastí, která obvykle bývá poněkud přehlížena. Nutno mít stále na paměti, že se jedná o dílčí kus mnohem širší a složitější mozaiky. Ty západnější, případně slovanské nebo severské vlivy, vzájemné promísení a vznik současníkům známější podobu upírů a revenantů je potřeba kombinovat s jinými pracemi. Nicméně tahle kniha může být skvělým odrazovým můstkem do studia témat poněkud temnějších, přesto fascinujících.
Tahle kniha, to je zapeklitá věc. Tedy, ony knihy občas bývají zapeklité obecně, ale tahle obzvlášť. Tristram tu vypráví. A hodně vypráví - pokud tedy vůbec vypráví on. Jenže nevypráví o sobě; tedy kromě pár zmínek. Hlavní linku - pokud to je ta hlavní linka, ona to může být totiž taky úplně vedlejší, bezpředmětná nebo naprosto jiná, každopádně pro mě to hlavní linka je - tvoří příběhy strýčka Tobyho a jeho věrného kaprála Trima. A to vám je jářku! dvojice k popukání a pohledání. Kdyby na svých koníčcích sedělo víc lidí, tak jako tihle dva, to by bylo na světě veselo. Nezdá se vám, pokud příběh táhne dvojice, je to zajímavější? Mně se to tak zdá. Nechápejte mě špatně, ony tu jsou i jiné postavy, ale přece vám tu nebudu vypisovat jejich seznam. To si budete muset v knize přečíst sami.
Abych se vyvaroval přílišnému odbíhání - což je hrozný neduh, kterým občas všichni trpíme, hlavně když vyprávíme nebo se snažíme proměnit vlastní myšlenku ve slova - musím říci, že tahle knížka je zábavná, klikatá, chytrá, mile hloupá, popletená, matoucí, ale čtenáře - takže mě, a věřím že i vás - zachytí a nepustí dokud ji nepřečtete. Jestli ji pochopíte, na tom pramálo záleží. Taky o téhle knize mluví jako o předchůdci moderního románu. Jenže to jsem zase vůbec nepochopil já, takže to nedovedu správně posoudit. Hlavně proto, že z moderní literatury toho moc nečtu, čtu-li vůbec, takže to bude muset posoudit někdo chytřejší. Každopádně byl život strýčka Tobyho a Trima, i těch dalších, a především Tristramovo vyprávění příjemným počtením, které si jistě zaslouží opakování. Protože opakování je matka moudrosti, jak se říká.
Není Macbeth jako MacBeth. Není Shakespearův zlovolný uzurpátor jako dějinný velekrál skotský. Tento diametrální rozdíl mezi literární a dějinnou osobností téhož člověka Ellis ve své studii před čtenářem rozebírá. Knížka je to útlá, nicméně informacemi a souvislostmi vyloženě "napráskaná". A rovnou mohu doznat, že skutečný MacBeth se velikostí svému dramatickému obrazu při nejmenším rovná.
Ellis ukazuje Skotsko 11. století v širokém politicko-společenském měřítku, odkud přechází na samotnou osobnost MacBetha, velkého velekrále Skotů, posledního gaelského vládce ve Skotsku, který se nakonec stal nesmrtelným díky omylu, na němž neměl podíl. V neposlední řadě bravurním způsobem autor porovnává ony dvě osobnosti a do příběhu zasazuje další postavy, jako jsou dva Malcolmové a především Thorfin Sigurdsson.
Poslední kapitola se pak věnuje tomu, proč se největší anglický bard dopustil jisté nespravedlnosti vůči tomuto králi. Zároveň poněkud paradoxně tento rozbor znovu potvrzuje velikost Shakespeara. Stejně jako celá knížka ukazuje velikost MacBetha, keltské civilizace a svým způsobem přelomové období dějin Skotska.
Vřele doporučuji před Ellisovou prací přečíst Shakespearovu hru. O to víc následně vystoupí dějinná postava MacBetha, velekrále skotského.
