Líbí se ti můj profil a chtěl by si mít podobný i ty?
Založit si profilO mně
Po dvaceti letech jsem se konečně vrátila k mé dávné lásce - čtení. Čtu knížky různých žánrů - romantické, krimi, thriller, fantasy...
Oblíbené literární žánry
Oblíbení autoři
Moje srdcovky
Moje aktivity
James, mladý šlechtic, navzdory své rodině, odjel studovat medicínu do Edinburghu. Máme rok 1828 a pitvy na takových školách nejsou běžné. Rozhodne se, že bude studovat i soukromou školu, kde taková možnost je. Mrtvol je však nedostatek, a tak kdo si chce vydělat, přidá se k vykradačům hrobů…
Za prvé. Tahle kniha nešla přehlédnout. Nádherná obálka, úžasné ilustrace i na prvních a posledních stránkách. To jsem prostě nutně potřebovala.
Za druhé. Mám ráda knihy z lékařského prostředí. Baví mě o něm číst, baví mě se v něm vzdělávat a baví mě i pitvy.
Je tedy jasné, že jsem tuhle knihu nutně potřebovala. Jen jsem se trošku bála, aby tu nebylo víc gangů a zločinců než pitev. Nakonec musím uznat, že to bylo vcelku vyrovnané.
Příběh vás od prvních řádků pohltí. Je psán jednoduše, srozumitelně, a navíc, hlavní hrdina několikrát promlouvá přímo ke čtenáři a tím si vás prostě získá. Je to zajímavé i napínavé, a to mnohdy opravdu hodně. James se totiž připlete k partičce, která se jen tak něčeho nebojí. Zároveň tu nechybí vtip a taková určitá lehkost, že vám při čtení bude dobře (pokud vám tedy nevadí rozřezaná lidská těla).
Trochu mi vadila romantická linka, kterou autorka do příběhu zapojila. V této knížce se mi úplně nehodila. Avšak na závěr autorka vysvětluje, proč ji tam dala v této podobě. Navíc se na konci dozvíme, že někteří zločinci tu jsou napsáni podle skutečných lidí a díky true crime podcastů si k autorce našli cestu.
Bylo to moc fajn čtení. Moc mě bavilo a ani jsem se nenadála a byla jsem na konci. Nebojte se vstoupit do Edinburghu, i když je jasné, že pár mrtvol tu potkáte.
Andrea a Jolanta. Dvě ženy tak rozdílné, že už snad ani víc nemůžou být. Jedna puntičkářská workoholička, druhá otevřená umělkyně. Dohromady je svede spor jejich potomků a ony zjišťují, že je vlastně fajn začít zkoušet nové věci a že silné přátelství může vzniknout i téměř z ničeho.
Hned na začátku jsem zjistila, že mám v sobě kus Andrey i Jolanty. Díky tomu jsem dokázala pochopit, proč se chovají tak, jak se chovají. Dokázala jsem se do obou vcítit, a tak nějak jsem balancovala mezi jejich životy.
Příběh je tu vcelku jednoduchý. Dva malí kluci se ve školce nemají rádi a matky se snaží zjistit proč tomu tak je. Díky tomu si najdou cestu k sobě i k činnostem, které by jinak vůbec nikdy nezkoušely. Je skvělé, že je tu ukázáno, že ani jedna z cest není ta pravá. Každá má svá pro a proti a je skvělé, když se vše podaří vyvážit.
Kromě toho tu máme spousty dalších témat. Ať už Andreina maminka, která nedávno ovdověla a teď neví, co si se sebou počít. Anebo dědečkův deník, který nám ukazuje, jaký byl život na vesnici před cca šedesáti lety. Je tu skvěle porovnáno postavení žen tehdy a nyní a celkově to vede k myšlenkám o tom, jak velkou roli má žena v rodině.
Celý ten příběh mi byl blízký, ale bohužel mi kniha nakonec nesedla. Místy to na mě bylo zdlouhavější, a hlavně mě nebavily pasáže o výchově dětí. Bylo toho tady na mě moc a raději bych se více věnovala „dospěláckým“ věcem. Možná to byl i můj osobní problém, protože nemám ráda, když se matky chlubí svými dětmi, co všechno umí, jak jsou skvělé, a to jsem bohužel z této knížky cítila.
Ze začátku byl můj zájem velký, ale bohužel postupně jen opadal.
Jelikož miluji knihy Jany Poncarové, nemohla jsem vynechat ani tuto. Ač to není beletrie, ale biografie o osmi zapomenutých spisovatelkách, nečekejte tu jen holá fakta. Protože to, co autorka do knihy vložila je překvapivé, nečekané a krásné.
Když se zamyslíme nad hodinami literatury, běží nám před očima samá mužská jména. Ale co spisovatelky 19. a 20. století? To žádná žena nepsala? Psaly, jen neměly stejné příležitosti jako muži. Autorka nám přiblíží život a dílo osmi zajímavých spisovatelek, které ji něčím ovlivnily či zaujaly.
Tahle kniha je prostě dokonalá! Pokud si myslíte, že nás tu budou čekat jen fakta, data, informace, tak to se vážně pletete. Tahle kniha je totiž jiná. Je hodně osobní, kdy se autorka nebojí ukázat a předat své emoce a já se tak díky tomu dokázala ponořit do příběhu, vcítit se do každé z žen, kterou tu poznáváme a prožít tak s nimi jejich životy.
Místy to bylo dojemné, jindy napínavé. Dozvěděla jsem se spoustu nového, a to je to, co mám u knížek ráda. Je to důležitá kniha, která nám nedává jen soupis sepsaných knih, ale ukazuje nám, jak se žilo na přelomu 19. a 20. století. Jak se mohly ženy vymanit z kuchyně, od dětí a pokusit se realizovat v tom, co je baví.
Musím zmínit i krásnou grafickou podobu knihy, která k textu skvěle pasuje.
Tohle si prostě musíte přečíst, neboť vězte, že vám kniha dá mnohem více, než od ní očekáváte.
Pojďte na chvíli zpomalit. V klidu se usaďte, uvařte si dobrý čaj nebo kávu a začtěte se do příběhu, ve kterém poznáte Arghaván. Dívku, která odešla z Íránu do Nizozemska poté, co od rodiny odešla její matka a otec propadl opiu. Arghaván vede obchod s použitým zbožím, hledá si nové přátele, vzpomíná na svůj domov a snaží se zakořenit v nové zemi.
Když jsem před pár měsíci měla možnost mluvit s překladatelkou Blankou Konečnou, upozornila mě na knihu, kterou zrovna dokončovala. Ano, je to právě tato knížka a já už tehdy věděla, že ji nutně potřebuji, neboť je to čtení přesně pro mě. A nespletla jsem se. Knížka je nádherná. Smutná, avšak plná naděje.
Celou knihou se vine otázka: Jak poznáme domov? Je to místo, odkud pocházíme. Nebo je to místo, kde zrovna žijeme. Není snadné se rozhodnout, obzvláště pak, když vzpomínky na rodnou vlast nejsou zrovna příjemné. To, čím si prošla Arghaván v Iránu mě zasáhlo. Bylo to smutné a bolavé čtení. Ale i tam se našly momenty, které zahřály u srdce. A stejně tak Nizozemí, země, která ji přijala, ve které může žít. Hledá si tu přátele, kteří by ji dodali pocit domova, avšak ne všichni ustojí, že je jiná. Jsou tu ukázány kulturní rozdíly, a to až takové, že jsou pro někoho neuchopitelné.
Knížka je skvěle napsaná. Některé věty, tak to jsou skvosty. Čtení jsem si užívala od začátku až do konce. Je to křehké a poetické. Donutí vás to zamyslet třeba i nad svým životem. A hlavně vás celý příběh donutí zastavit se, zpomalit a vnímat svět kolem sebe pozorněji.
Sybil je sedmdesát a žije sama. Její rodina se rozutekla po světe a ona tráví svůj čas (nejen) psaním dopisů. Píše rodině, kamarádům, sousedům, spisovatelům i úplně cizím lidem. A právě díky dopisům poznáváme její život. Život, ve kterém byla úspěšnou právničkou, avšak neúspěšnou manželkou. Život, ve kterém si zažila obrovskou ztrátu, se kterou se stále ještě neumí vyrovnat. Podaří se jí to pomocí dopisů?
Tato kniha je rozhodně originální v tom, že je psaná jen a pouze prostřednictvím dopisů, žádný jiný text tu nehledejte. A myslím, že to autorka zvládla skvěle, protože se po pár stránkách ponoříte do příběhu a pak už jen těžko knížku odložíte, protože po každém přečteném dopisu si řeknete: „už jen jeden…“.
Sybil je mnohdy nerudná a protivná, nic ji není dobré. Může vám být vážně protivná, ale nebojte. Zvyknete si na sebe. Dejte ji šanci.
Rozhodně se připravte i na emoční nálož. Řeší se tu spousta vážných témat a některá jsou vážně hodně bolavá. Tady strhávám jednu hvězdičku, neboť ráda čtu o smutných věcech a takové knihy se mě opravdu hodně dotýkají, ale tady se na mě bohužel nedokázaly emoce přenést tak, jak by měly.
Příběh začíná v roce 2012 a překvapilo mě, že v těchto letech někdo ještě tak moc psal dopisy. Každopádně mě to úplně nalákalo, abych někomu napsala klasický dopis. Dopisní papír ještě mám
Jaká je hranice mezi láskou a vlastněním? Hlavní hrdinka Enka se na umělecké škole seznámí s Mathildou. Dívkou, která je výjimečná a originální. Enka se snaží, aby se jí vyrovnala a neztratila ji. Když přijde nová technologie, díky níž dokážete proniknout do mozku někoho jiného, Enka bude mít šanci prozkoumat, jaká tajemství si Mathilda v mysli uchovává.
Tak tohle byla snad nejpřekvapivější kniha letošního roku! Absolutně jsem nečekala, jak skvělý příběh dostanu. A jelikož sci-fi vážně moc nečtu, tak tentokrát jsem opravdu nadšená.
Celá knížka je znepokojivá vize (blízké) budoucnosti a je napsaná tak skvěle, že máte pocit, jako když čtete příběh z přítomnosti. A to skutečný příběh. Dokázala jsem se do něj ponořit, nevěřícně jsem zírala, co všechno se v něm odehraje a byla jsem napnutá až do konce, kam tohle celé vlastně povede. Příběh mě nepřestal překvapovat a udivovat.
Bonusem pro mě bylo, že čtu ráda knihy o umění a toho tu bylo opravdu hodně. A opět tu byla i určitá vize ohledně tvorby, co by se tu mohlo brzy stát.
Závist, zrada, žárlivost kam až nás můžou zavést?
Když se fotograf vydá do Palestiny, aby zachytil život v Pásmu Gazy, potká muže obklopeného knihami. Postupně od něj zjišťuje nelehký životní příběh i to, jak jsou knihy pro nás důležité.
Toto je přesně ta kniha, která spadá do „kategorie“ malých velkých knih. Malá rozměrem, velká obsahem a hlavně kniha, která toho má tolik co předat.
Je to kniha o životě, o rodině, o lásce k vlasti, o svobodě a o ztrátách. Je to kniha o předávání rodinných traumat. Je toho tu tolik, podáno takovým způsobem, že vás to zasáhne. Dozvíme se více o životě Palestinců, což je pro mnoho z nás naprosto nepředstavitelné. Poznáme Pásmo Gazy před pár desítkami let i dnes.
Je tu samozřejmě láska ke knihám. Nacházení moudrosti a pravdy v příbězích. Je tu spousta myšlenek na zamyšlení.
Za nevinou obálkou se skrývá tolik. Nechápu, jak se tak velký příběh dokázal vejít do tak malé knihy. Příběh by se dal rozepsat do mnohasetstránkové bichle, ale myslím, že by tím ztratil své kouzlo.
Celý příběh působí tak skutečně. Celou dobu jsem měla pocit, že čtu opravdový příběh. Autor si ho sice vymyslel, ale věřím, že mnoho podobných příběhů se skutečně událo.
V roce 2003 obdrží Annina matka pohlednici, na které není nic jiného než jména čtyř členů rodiny, kteří zahynuli v Osvětimi. Po několika letech se Anne rozhodne vypátrat, kdo pohlednici poslal a pomocí matky rekonstruuje životní příběh svých předků, kteří z Moskvy emigrovali do Paříže, ale život si díky tomu zachránila jen Myriam, Annina babička.
Mám ráda knihy podle skutečných událostí a knihy z období druhé světové války. V této navíc máme ještě až jakousi rodinou ságu, zamyšlení nad dnešním světem a detektivní pátrání po minulosti. Možná to zní takto složitě, ale je to naprosto skvělé čtení!
Je to psáno tak, že se okamžitě ponoříte do příběhu, stránky mizí před očima, postavy si zamilujete. Budete společně s nimi cítit bezmoc i smutek a možná i trošku naděje. Je tu spousta krásných vět a moudrých myšlenek, některé vás donutí se zamyslet nad příběhem i o trochu víc.
Je to skvěle vystavěný příběh. Je tu střídání minulosti s přítomností. Jsou tu vzpomínky hlavní hrdinky. A je to vlastně takové puzzle, jehož dílky postupně nalézáme a sestavujeme.
Co je na této knize nejdůležitější? Poselství o tom, jak si z generace na generaci mnohé přenášíme, i když o tom vlastně vůbec netušíme. Bojujeme s něčím, s čím bojovali naši předci, aniž si to uvědomujeme. Až když poznáme životy těch, co tu byli před námi, to postupně všechno dává smysl.
Krásná a zajímavá kniha, která by vás rozhodně neměla minout.
Ema, česká emigrantka žijící v Nizozemí, se s přítelem rozhodne pořídit si ve španělských horách finku (česky by se dalo říct domeček, chaloupku). Když se chystají odjet, svět zasáhne pandemie. Budou se tak muset vyrovnat s lockdownem, s prací na fince i zahradě, ale největší práce bude na jejich vztahu.
Hned na začátku musím říct, že mě překvapilo, že je kniha autobiografická, to jsem nečekala, ale možná o to víc jsem si čtení užila. Měla jsem totiž pocit, jako kdybych Emu znala už léta, byla mi neskutečně blízká, měla jsem sto chutí se za ní vypravit do Španělska a nějaký čas tam s ní pobýt.
Kniha je hodně osobní, milá, lidská ale hlavně ze života. A právě díky tomu se v příběhu můžete najít a osloví vás o to víc. To se mi opravdu povedlo. Spousta situací mi byla blízkých a já Emě tak rozuměla.
Bavilo mě poznávat Španělsko, ale i Nizozemí. Blízké mi byly i vzpomínky na Českou republiku, na to, jak to u nás chodilo. Je to kniha o ženě, která hledá své hnízdo. Je o rodině, o lásce, ale hlavně o tom, jak být sama sebou.
Moc mě čtení bavilo, chtěla jsem se ke knížce vracet a rozhodně si musím přečíst i autorčinu předchozí knihu.
Nathaniel matka mu zemřela, otec ho opustil a on se dostal do míst, odkud se dá jen těžko vrátit.
Elkan přežívá u PlayStationu a nespí, protože se spánkem přicházejí noční můry.
Když se spolu potkají, může to být osud. Dokáží si pomoci nebo se společně stáhnou dolů, na úplné dno?
Tuhle knihu mi-lu-ju!
Chtěla bych vykřičet do celého světa, co všechno se mi na ní líbilo, ale slova mi nebudou stačit. Eva s Klárou píšou tak nádherně, že prožívám každičkou větu, každé písmenko. Všechny emoce se na mě přenesou. Ještě teď, pár dní po dočtení, jsem jich plná a kdykoliv si na knihu i v budoucnu vzpomenu, všechno se mi to znovu vybaví. To, jak je to napsané je prostě dechberoucí. Tolik nádherných vět, tolik citu, tolik skutečného života. Nejednou jsem u knížky brečela, a to až tak, že jsem přes slzy neviděla na písmenka.
V příběhu postupně odhalujeme minulost obou kluků a musím říct, že je vše skvěle promyšlené a načasované. Občas jsem si říkala, jak zrovna tohle spolu může souviset a za pár stránek jen nevěřícně zírám a myslím si, jak geniálně je to propojené.
Je to kniha o lásce a přátelství, o rodině a ztrátě. Je o zlomených duší a o životních situacích, které vás budou pronásledovat dnem i nocí. Řeší se tu opravdu vážná témata, ale i přesto mi bylo v knížce dobře, chtěla jsem se k ní vracet a v myšlenkách jsem s ní byla, i když jsem ji zrovna nečetla.
Jsou tu nádherné, jen takové drobné ilustrace, které vám postupně dají smysl. Úplně mě dojaly. Třešničkou na dortu je, že tu mají důležitou roli knihy, a to já v příbězích vážně můžu.
Pokud milujete emoce v knihách a chcete vážně dobře napsanou knihu, tak je vlastně úplně jedno o čem Eli je, prostě si ho přečtěte.
Eli je listopadový střelec a miluje bylinky. Stejně jako já. A já miluji Eliho.
