Matthieu, pětačtyřicet let, manželka, dvě děti, pohodlný život a najednou chuť psát, první román, úspěch, dopisy obdivovatelů... Mezi těmito dopisy jsou i ty od Sáry, prodchnuté... Číst víc
Vycházíme z průměrného údaje o rychlosti čtení 230 slov za minutu, od knihy ke knize a od čtenáře ke čtenáři se to však může lišit.
Matthieu, pětačtyřicet let, manželka, dvě děti, pohodlný život a najednou chuť psát, první román, úspěch, dopisy obdivovatelů... Mezi těmito dopisy jsou i ty od Sáry, prodchnuté dávnou vášní, o níž si myslel, že na ni zapomněl... Číst víc
Matthieu, pětačtyřicet let, manželka, dvě děti, pohodlný život a najednou chuť psát, první román, úspěch, dopisy obdivovatelů... Mezi těmito dopisy jsou i ty od Sáry, prodchnuté dávnou vášní, o níž si myslel, že na ni zapomněl. A ty mají všechno změnit. V hlubinách touhy se psaní ubírá po dráze paměti, prudké, instinktivní – a klamné. V pořadí druhý román oblíbené francouzské spisovatelky z roku 2005 se nyní dostává k českým čtenářům.
Máte o knize více informací než je na této stránce nebo jste našli chybu? Budeme vám velmi vděční, když nám pomůžete s doplněním informací na našich stránkách.
Knihu jsem začala číst na doporučení. Jedná se sice o vášeň tvoření románu, ale vzhledem k souvislostem, kdy tvůrčí činnost ovlivní celou rodinu, nelze zařadit ke čtení pouze stejně postiženým, tedy spisovatelům.
Tohle je moje první kniha od legendy de Vigan. Jsem ráda, že jsem si počkala a začala její druhou knihou a můžu nyní postupovat dál, k dokonalejším, vyzrálejším a propracovanějším.
Nicméně už tato mě zasáhla obsahem, myšlenkami, jazykovou zdatností.
Navnadila mě na knihy další, protože tenhle styl psaní - ten já mám skutečně ráda.
Vždycky jsem chtěla ODEÓNKY číst, mám jich doma docela hodně, a tím že mají krásně barevné ořízky, tak mi v knihovně dělají parádu a každého hned zaujmou. Stala se ze mě sběratelka, ale čtení hodně pokulhávalo.
Letos se to změnilo a jako první jsem si přečetla velmi známou a u nás oblíbenou Delphine de Vigan kniha JEDNOHO PROSINCOVÉHO VEČERA mě fakt nadchla. Nečekala jsem, že na cca 200 stranách jde vykouzlit takový příběh.
Autorka je velmi skromná na slova, ale za to dokáže velmi působivě popsat příběh. Hlavní hrdina Matthieu mě celou dobu štval, tolik emocí ze mě už dlouho jiná kniha nevyždímala.
Nejedná se o klasický milostný příběh, ale spíše popisuje, jak naše minulost může ovlivňovat naši přítomnost někdy až nebezpečně silně. Velké plus dávám za dopisy, který děj knihy posunul o příčku výš.. Mě tohle zaujalo a už teď vím, že tohle není má poslední kniha od autorky. Sehnala jsem si VDĚK který mi byl hodně doporučován.
Na rozdíl od jiných autorčiných knih mě tahle až tak moc nebavila, děj není úplně akční a místy trochu vázne. Stylem psaní je to ale pořád klasická Delphine.
Helena Hajdučková
Ověřený nákup
27.3.2025
Tento příspěvek prozrazuje důležité momenty děje, proto je skrytý, abychom vám nepokazili zážitek ze čtení.
Má prvni kniha autorky. Je psaná hezkym jazykem, rychle se čte. Ale pro mne konkrétně je to vcelku nepochopitelné. Nechat si zničit manželství kvůli dávne lásce (ktera vlastně taky začla nevěrou nynější manželce, takže k této lásce vůbec nemuselo dojít) . A ke všemu jen na základě dopisu. A vůbec ty nevěry celkově nejsou nic pro mě. Hodnotím tentokráte jen styl psani- ten se povedl, s dějem knihy však nesouznim. Snad první kniha, kdy mě více zaujal styl psaní než samotný děj.
Další knížku autorky ale asi jeste někdy v budoucnu zkusím.
Zorka Švarcová
Ověřený nákup
17.3.2025
„Kniha není nikdy dokončená. I když už je vytištěná, žije dál jako nezávislý organismus, volá po škrtech, upřesněních, trpí tím, co z ní vypadlo, a čeká na opravu. Kniha je jako raněná láska, nenaplněná; obsahuje v sobě to, čím by mohla být, ale nebyla, tu nemožnost zpětně vrátit to, co mělo být řečeno, co mělo být zamlčeno. Nese v sobě bolest z toho, že byla opuštěna.“
„Jenomže knihy je třeba nějak dokončit. Ale máte pravdu. Když někdy otevřu svůj první román, začnu ho už od první řádky psát znovu.“
Tak odpovídá hlavní protagonista, čtyřicátník Matthieu, jedné vedlejší postavě novely Jednoho prosincového večera a já mám pocit, že do něj moje milovaná Delphine de Vigan projektuje svoje myšlenky na téma spisovatelství. A právě to se mi na příběhu moc líbilo - že to nebyl jen „obyč“ příběh chlápka upadajícího do tvůrčí a osobnostní krize, ale že tam Delphine ukryla spoustu zajímavejch myšlenek o literární tvorbě a možná i autobiografickejch prvků. A to já ráda.
Natália z nathalysreading
Neověřený nákup
17.3.2025
Akoby som v štýle písania autorku občas nevedela nájsť. Postavy sa mi nedokázali zaryť do srdca. Cítila som len nesmierny smútok, že také vzťahy, aké spisovateľka opisovala, existujú. Že ich povýšila na nádhernú bolesť. Mne sa iba zovieralo hrdlo a chcela som knihu čo najrýchlejšie dočítať. To, že nechápem komplikované vzťahy, ktoré viac ubližujú ako prinášajú radosť, nechcem Delphine vyčítať. Každý človek je rozdielny, každý má iné skúsenosti, ale štýl, akým to spracovala, mi vôbec nesadol. Asi to vtedy nedokázala napísať inak. Človek sa vyvíja.
Veľmi sa snažila, aby sme chápali situáciu postáv, ale to spôsobilo, že ja som všetkému rozumela čoraz menej. Nemohla som súcitiť. Nedalo sa to. Nevidím hodnotu v zraňovaní citov druhých. Celé dielo bolo len o tom. O nevere, samote, deštrukcii, sebectve a neudržateľnej túžbe, ktorá spaľuje všetko, čoho sa dotkne. Možno za to môže moja zmena myslenia, ale čítanie som si neužila, aj keď som sa v tom, kde sa spomínala samota, dokázala nájsť. No v ďalších častiach znova nastalo odpojenie sa od diela.
Ukážky:
A pak najednou, přišlo to náhle, jako když se po anestezii probudí bolest, ucítil, že v té knize tepe život. Ta kniha totiž nebyla ničím jiným než částí jeho těla, amputovanou, živoucí, a křičela jako děcko, ke kterému se dlouho nehlásil, jako opuštěné děcko, jehož inkoustová krev nese jeho otisk.
Nehýbám se. Někdy mi připadá, že jsem nehybnost sama.
...naslouchám, ale nemám co nabídnout kromě neslyšné ozvěny svého mlčení.
Delphine de Vigan je pro mě Paní spisovatelka. Ať píše o čemkoliv, od prvních řádků si mě okamžitě získá, její vyprávění vtáhne a už nepustí.
Ač tato kniha v originále vyšla už v roce 2005, k českým čtenářům se dostává teprve nyní. Poznáme snad typickou francouzskou rodinu. Matthieu má čtyřicet pět let, manželku, dvě děti, a právě mu vyšel první román. Mezi dopisy od obdivovatelek najde také jeden od Sáry. Tím se na povrch dostanou vzpomínky, které měly být na věky uzamčeny.
Autorka ve svých knihách vždy řeší či poukazuje na vážné téma. Tentokrát by se mohlo zdát, že řeší „jen“ rodinný život. Ale copak je to málo? Je to mnohem důležitější, než se může na první pohled zdát. Toto téma je blízké většině čtenářů a tím více dokáže zasáhnout a oslovit.
Miluji styl Delphine de Vigan. To, jak skládá věty, jaká používá přirovnání. Prostě nádhera. Samozřejmě za to velký dík patří i překladatelce Alexandře Pflimpflové, která nám její texty přibližuje takové, jaké jsou.
Z textu je cítit určitá naléhavost i touha. Ztráta i bolest. Jsou tu tajemné náznaky toho, co se stalo, i toho, co by se mohlo stát. To ve vás probudí zvědavost a potřebu číst dál. Najdete tu spoustu krásných myšlenek a mnohdy vás příběh donutí zamyslet se i nad vlastním životem.
Ač jé téma krize muže středního věku často v knihách zpracované, a i kdybych četla sto podobných knih, ta od Delphine je výjimečná svým stylem, určitým osobním puncem autorky a já v ní pokaždé najdu něco jiného, originálního.
Ať už se rozhodnete pro jakoukoliv knihu autorky, slibuji, že nebudete litovat.
Pracovala dvacet let jako ředitelka výzkumu v jedné francouzské společnosti, nyní se věnuje pouze literatuře.
Svůj první román Dny bez hladu vydala roku 2001 pod pseudonymem Lou Delvigová. O čtyři roky později publikovala pod svým skutečným jménem knihu Pěkní chlapci, roku 2006 prózu s názvem Jednoho prosincového večera, jež jí vynesla první literární ocenění. Světového úspěchu dosáhla románem No a já z roku 2007 - ve Francii získal dvě literární ceny a ocitl se v nejužším výběru na prestižní Goncourtovu cenu: dílo bylo přeloženo do dvaadvaceti jazyků.
Následovaly romány Ani později, ani jinde a Noc nic nezadrží, v němž líčí komplikovaný vztah ke své matce. Jejím nejnovějším dílem je Podle skutečného příběhu, psychologický thriller, v němž líčí všechny útrapy slavného spisovatele a originálním způsobem manipuluje s autobiografií a fikcí.
Současný ODEON navazuje od roku 1999 na tradici někdejšího renomovaného nakladatelství a věnuje se překladovým i domácím autorům. Knihy vycházejí v těchto edicích: Světová knihovna (190 svazků), Knihovna klasiků, Česká řada. Mezi kmenové autory Odeonu patří John Irving, Haruki Murakami, Chuck Palahniuk, Michel Houellebecq, Michael Cunningham či Sofi Oksanen. V České řadě vycházejí například díla Terezy Boučkové a Marka Šindelky. Odeon patří do nakladatelského domu Euromedia Group.
