Líbí se ti můj profil a chtěl by si mít podobný i ty?
Založit si profilPrávě čtu
O mně
Knihovnice, co radši vlastní knihy, než aby si je půjčovala.
Oblíbené literární žánry
Oblíbení autoři
Moje srdcovky
Moje aktivity
Griša do třetice všeho dobrého a zlého...
Když nad tím přemýšlím, zbývá mi jen málo, co k týhle trilogii napsat. Že je Leigh Bardugo vypravěčskej talent je jasný, že se jedná o klasickou YA fantasy křičí obálky už z dálky a že to je prošpikovaný milostným soužením hrdinů je taky poměrně jednoznačný...
Griša není ve svém základu nic nového - milostná pohádka pro dospívající až stoleté, u které se krásně odpočívá a která k těm všem milostným eskapádám přidává zajímavej magickej svět - kterej upřímně dost nabude na rozměrech až s dalšíma knížkama od Bardugo, tady se jen rozehřívá...
Pokud máte náladu na nějakou klasickou fantasy (tím myslím tu ve stylu Pána prstenů), musí vám být jasný, že sáhnout po Griše je stejná blbost, jako sáhnou po Bridgertonových, když mám náladu na historickej román.
Pokud ale máte náladu na lásku, magii a nějakou tu vyvolenou hrdinku, Griša je rozhodně jedna z těch knih, který doporučím bez uzardění.
Druhý díl Griši byl zkrátka... druhý díl. Častým neduhem trilogií bývá, že se jejich prostřední kniha stává pouhým prostředkem, jak se dostat z bodu A (konce prvního dílu) do bodu B (začátku třetího dílu). A tenhle neduh možná maličko postihl i Bouři a vzdor, která kdyby byla o polovinu kratší, byla bych jejím nadšeným čtenářem. Jenže o polovinu kratší není a tak jsem se občas přistihla, jak při jejím čtení pošilhávám po jiných adeptech, co mám v knihovně k přečtení, a jak doufám, že další kapitola je za rohem.
A teď následuje velké ale!
Největším problémem, který jsem s touhle knížkou měla, bylo její soustředění na milostnou linku hlavních hrdinů - což je prostě věc, která k YA fantasy neodpáratelně patří, a to, že já jsem třicetiletej cynik, co nad milostnými problémy náctiletých hrdinů kroutí očima a má tendence z frustrace na čtené stránky křičet rady typu "Tak už mu to ale řekni! To to má jako vyčíst z kávový sedliny?", by nemělo být stěžejní pro její hodnocení...
A když se oprostím od svého třicetiletého já, tak musím říct, že je Leigh Bardugo stále mistrnou vypravěčkou, jejíž knížky mě prostě baví a jejíž svět jsem si zamilovala. O tom svědčí i fakt, že po všech těch milostných peripetiích, kterými jsem se pročetla, jsem po konci druhého dílu hned sáhla po třetím, protože jsem zkrátka potřebovala vědět, jak to dopadne... A to myslím svědčí o kvalitách knihy víc, než moje osobní problémy s nelogickejma krokama zamilovanejch teenagerů.
Tahle knížka se mi trefila do všeho. Do vkusu, do nálady, do věku, kdy by ji člověk měl číst. Prostě do všeho...
Mívám tendence posuzovat knihy podle síly emocí, které ve mně při čtení vyvolají - a když jsem první kapitolu Takového prima věku končila se slzami vzteku a ponížení v očích, věděla jsem, že tohle čtení bude skvělý. A bylo.
Bylo plný emocí - a vlastně ani ne těch negativních. Hodněkrát jsem se zasmála a párkrát znovuprožívala svoje hledání sama sebe.
Číst tuhle knížku bylo trochu jako sedět s kamarádkou na kafi a nechat si vyprávět, co se jí stalo za posledních pár měsíců. Upíjet horkou černou tekutinu a sem tam vykřikovat "To snad ne!", sem tam se zasmát a sem tam jen se sevřeným srdcem poslouchat, co trápí to její. A zároveň si uvědomovat, že něco z toho, s čím bojuje, nikdy nezažiju, protože nejsem černoška.
Snažit se pochopit problematiku rasismu v Americe je z naší středoevropský bubliny děsně těžký. Proto jsem ráda, když tady vychází takový knížky. V mnoha ohledech vztažitelný (tohle mi poradil google jako překlad slova relatable), takže perfektně proživatelný, ale zároveň obohacující o tematiku, která nám třeba není tolik blízká, zato je pekelně důležitá...
Na tuhle knížku jsem se tak moc a tak dlouho těšila. A měla jsem proč. Paolo Giordano mě ani na vteřinu nezklamal. Bylo to krásný čtení, melancholický, plný bolesti a samoty. Tý, kterou si způsobujeme sami a tý, kterou nám způsobuje život.
Byl to přímej opak pohlazení po duši. Bylo to její drásání a trhání. Týrání a mučení. Ale krásný, protože plný. (Původně jsem chtěla za plný dopsat ještě něco, ale nějak mi přišlo, že takhle bez předmětu to vlastně vystihuje celou knížku líp.)
Osamělost prvočísel není lehká četba. Není to oddychovka na večer, ani na línou neděli. Je to knížka, po který byste měli sáhnout, když chcete prožívat, když chcete tak trochu trpět a když máte náladu na doušek deprese a injekci pesimismu do žil.
Možná že to zní jako kniha, co za to prožití nestojí, ale opak je pravdou. Je nádherně napsaná, hluboce procítěná a zvláštně odcizená najednou...
Jedna z věd, pro kterou jsem měla vždycky slabost, je historie. Možná to je tím, že když se člověk oprostí od dat, má vlastně blízko k literatuře. V učebnicích dějepisu se odvíjejí jedny z nejsilnějších příběhů, co kdy byly napsány, a často z nich vycházejí ta nejdůležitější poučení, jaká máme jako lidstvo k dispozici...
Tahle knížka má k učebnici daleko (hlavně protože do nikoho necpe data data i ušima a taky protože jí ani nemá být). Je to sbírka příběhů z minulosti orámovaná otázkami, co nás čeká... A kapitola o pandemii vlastně působí tak trochu jako proroctví (kniha vyšla v originále v roce 2019). Když jsem si uvědomila, že na všechny otázky typu "Umíte si představit, že by děti nechodily půl roku do školy?" uměla v pohodě odpovědět ano, došlo mi, jak jednoduše se ze škatulky nereálného sc-fi dostaneme ke skutečnosti.
A to ta pandemická kapitola byla ještě dost čajíček!
Tahle knížka je psaná pro historický nadšence a hltače historických podcastů, jako jsem já. Pokud okamžitě zapomínáte všechna data událostí, ale jejich okolnosti si pamatujete i po deseti letech, a neskutečně vás baví takový to "co by, kdyby", tak je to čtení pro vás. Jestli jste dataři, tak si to přečtěte taky, to že já si nepamatuju jedno jediný zmíněný datum neznamená, že v tý knížce žádný nebylo...
