Knižní přání Líbí se ti můj profil a chtěl by si mít podobný i ty?
Založit si profilPrávě čtu
O mně
jedna milovnice knih, která ráda hodnotí a fotí knihy na svůj knižní instagram @knizni.taurus :)
Oblíbené literární žánry
Oblíbení autoři
Moje srdcovky
Moje čtenářské kolekce
Knižní přání Moje aktivity
„Buďte k sobě pravdivá.
Buďte k sobě laskavá.
A dovolte si být vidět tak, jak se právě cítíte.
Ne tak, jak byste měla. To úplně stačí.”
Knihu O umění být sama sebou jsem si chtěla přečíst zejména ze zvědavosti. Nejsem zrovna typ, který chodí často do kadeřnictví. Spíš vlasy nechávám jen samovolně růst a jednou za dva roky se odhodlám hřívu nějak zkrotit. :D
Tato kniha byla takovým milým průvodcem. Líbilo se mi zpracování knihy, ať už vizuální, tak rozdělení do jednotlivých částí tak, aby žena nakonec dokázala uspořádat svou vnitřní i vnější krásu. Kniha se zabývá tím, jaké povaze co sluší, jaký má vliv tvar obličeje na výsledný střih nebo třeba jak barva vlasů může ovlivnit to, jak ji ostatní lidi vnímají.
Věcné části pro mě byly zajímavé, ráda se dozvím to, jaký střih vlasů by mi měl nejlépe sedět, jaký styl se ke mně hodí a zároveň se mi líbilo, že autorka nic „nezakazovala“. Dala pouze rady, čemu se vyvarovat, případně jak to nakombinovat. Přece jen každý asi někdy vstoupil do kadeřnictví a chtěl účes, který se třeba úplně nehodil k tvaru obličeje, ale není vše ztracené, stačí to hezky vybalancovat.
Nicméně kniha má i pro mě určitá ale. Řada věcí a slovních spojení se opakovala, což už na konci působilo rušivě. A druhá věc, čistě osobního rázu… na mě to bylo místy moc ezoterické, nebo jak to říct. Práce s vnitřní energií atd. Ale to je čistě můj osobní „problém“.
Celkově můžu knihu doporučit. Pokud třeba se pořád ve stylu hledáte a nevíte, co by vám sedlo, tak tohle může být ta prvotní berlička.
Hodnocení: 3,5/5
Čteno v rámci spolupráce s nakladatestvím Rosier.
„Bez ohledu na to, jak temné ti budou připadat stíny okolo, nikdy v nich nebudeš sama. Slibuju.”
Ranhojička mě, ani nevím proč, úplně minula. Když jsem se ale minulý rok setkala s autorkou, řekla jsem si, že si od ní musím něco přečíst. A tak jsem tady mám za sebou první díl Lovkyně stínů, protože hlavní hrdina Reeve jako nový Damon z Upířích deníků? I’m hooked.
Je to čistá YA záležitost, která mě vrátila do dob série Nástroje smrti má podobný vibe a řekla bych, že mezi nimi jsou i určité společné rysy. Žádný smut, jen čistá akce, záhady a škádlení hlavních hrdinů, kde je vrcholem romantiky pusa. Za mě super, ráda jsem si odpočinula od všech těch žhavých romantasy sérií.
Autorka píše skvěle, četlo se to moc dobře, stránky rychle ubíhaly a nechtělo se mi přestat číst. Zhruba v polovině knihy se tempo trochu vytratilo, ale ne na dlouho. Taky když Reeve s Viri trávili čas společně, maximálně mi to vyhovovalo, protože jsme nepřicházeli o to pomyslné jiskření. Tady navíc funguje motiv nucené blízkosti a oba jsou hrozně super on obětavý, laskavý i arogantní, ona bojovná, drzá a odhodlaná. Takže spokojenost.
Autorčin svět byl zajímavý, ale občas na mě působil až příliš složitě. Na druhou stranu, způsob, jakým se na konci všechno propojilo? Klobouk dolů. Kromě hlavních protagonistů dostaneme i řadu různorodých vedlejších postav, které si snadno zamilujete. A Oříšek? Miluju.
Pár věcí ale vytknout musím. První je předvídatelnost většinu zvratů, a že jich je požehnaně, jsem uhodla dříve, než k nim došlo. Chápu také smysl deníkových zápisů z minulosti, ale mě osobně nebavily (není teda úplně výtka :)). Hrozně mě „zdržovaly“ od interakcí Reeva s Viri, které jsem si nadmíru užívala. A navíc je příběh místy poměrně klišoidní, co si budem.
Zkrátka je to zábavné i temné, akční a promyšlené YA s pomalou romantikou. Druhý díl si určitě přečtu, protože ten cliffhanger na konci? Děkuju pěkně. :D
Čteno v rámci spolupráce s Humbook blogery.
„Já si užívám svou morální flexibilitu.“
Po Hypotéze jsem se vrhla na další autorčinu knihu a tentokrát zabrousila do vod fantasy mezi vlkodlaky a upíry. A jsem moc ráda, že mě ani tato kniha nezklamala.
Je to čtivá fantasy jednohubka s jednoduchým worldbuildingem, detektivní zápletkou, a hlavně pořádnou dávkou pomalé romantiky (takový příjemný mix). Hlavní hrdinové si k sobě hledají cestu postupně - nebyla to ta prvoplánová láska a často se rozhodovali mezi vlastními city a povinností vůči svému druhu.
Autorka píše neskutečně čtivě, opět boduje skvělými dialogy a humorem (ten si fakt užívám, protože sarkasmus ji není cizí). :)
Postavy byly rozmanité od sympatických, přes vtipné, odměřené i záludné (rozmanitost vlčí smečky a upířího klanu byla velká). Příběh díky výborným vedlejším postavám nestojí jen na ústřední dvojici a některé vztahy bylo fakt komické sledovat. Mrk mrk, Misery versus Alex.
Najdete tady i pár peprnějších scén a poměrně detailní vlkodlačí anatomii, ale kupodivu to nebylo nijak zvlášť cringe. :D
Suma sumárum je to přesně ten typ milého a vtipného odpočinkového fantasy příběhu, který ačkoliv nemá zvlášť komplikovaný děj ani závratný worldbuilding, tak vás baví a stránky ubíhají pod rukama.
„Ve společnosti, kde se všichni nenávidí, neexistuje žádná záruka, že se násilí zítra neobrátí proti vám.“
Od knihy Dny našeho života jsem čekala syrový příběh o úskalích dospívání v Rusku ve stejnopohlavní rodině a to jsem taky dostala. Země jako taková zůstává spíše v pozadí, ale kniha dobře vykresluje, co znamená právě tam vyrůstat ve stejnopohlavní rodině.
Příběh skvěle zachycuje dospívání kluka, který si postupně začíná klást otázky, na něž mu dospělí nechtějí nebo neumějí odpovědět. Zjišťuje, že rodinná bublina, ve které vyrůstá, je mnohem přívětivější než okolní svět. A tak se učí lhát. O věcech, o kterých by žádné dítě lhát nemělo muset. Každá taková lež v něm ale něco zanechá a postupně ho to začne dohánět.
Pozorujeme pomalou ztrátu dětské nevinnosti. Kvůli tlaku okolí musí Mikita bojovat s ostatními i sám se sebou a ne každý boj dokáže vyhrát. Nejvíc mě na tom děsilo, jak samozřejmou součástí jeho života se stalo skrývat vlastní rodinu. Jak právě tím, že vyrůstal v Rusku byl nucen mlčet, skrývat pravdu a neustále si hlídat, co může říct, což zásadně ovlivnilo to, kým se stává.
Je to příběh dítěte, kterému dospělí místo skutečných odpovědí často říkají jen: „Prostě to tak je.“ Je o psychických problémech a potlačovaných emocích, které vyústí v násilí a agresi. Ale také o hledání sebe sama a o otázkách: Kým jsem? Kým chci být? A kým bych podle ostatních být měl?
Je vidět, že Mikita má dar slova píše čtivě, otevřeně, bez zbytečného přikrášlování a celé je to podtrženo krátkými kapitolami.
Moc se mi líbilo také vykreslení vztahů se strýcem a jeho přítelem nebo s kamarády. Ne všechno bylo jednoduché ani hezké, ale právě proto to působilo opravdově.
Pokud chcete nahlédnout do života neobyčejného kluka teenagera a přečíst si citlivý příběh o síle lásky, ale také o tom, co s člověkem udělá strach a nutnost skrývat pravdu, knihu určitě doporučuji. :)
Hodnocení: 4,5/5
Čteno v rámci spolupráce s nakladatelstvím HOST.
“It was the magic of the flannel.”
Podzimní čtení, které mělo potenciál stát se milým, cozy příběhem do těch krásných slunných podzimních dnů plných teplých barev. Přesně takový typ knihy jsem v tu chvíli hledala něco co pohladí po duši, má příjemnou atmosféru a nechá vás na chvíli vypnout. Něco z toho jsem i dostala, ale v takové nedodělané verzi.
Pamatujete si knihu Legendy & latéčka? Tehdy jsem říkala, že kdyby tam nebyl fantasy prvek, samotný příběh z kavárny by mě asi nezaujal. A tady jsem si na to vzpomněla znovu, protože tento příběh stojí jen na té kavárenské kulise, ale už nenabízí nic navíc, co by mě přesvědčilo o tom, že je to skvělý příběh. Na druhou stranu, pokud chcete vypnout, nad ničím nepřemýšlet a ocitnout se až v moc dokonalém městečku, tak zkuste do Kavárny jít a třeba vám nabídne zrovna ten váš šálek kávy. Za mě to spíš ale působilo, jako by mi autorka naservírovala instantní kávu 3v1 - rychlovka v nouzi.
Ze začátku to však vypadalo nadějně. Atmosféra byla příjemná, prostředí docela fajn a romantická linka slibovala něco milého. Chaotická hlavní hrdinka měla zaručovat, že to nebude nuda. Jenže postupně moje nadšení opadalo. Hlavní postavy jsou sice sympatické, ale jejich „background“ je psaný až příliš ufňukaně. Obzvlášť u hlavního hrdiny mě iritovalo, jak často se připomíná, že ho opustila žena. Na začátku je to v pohodě, ale když se to objeví téměř v každé kapitole, tak už je to “too much”. Navíc jejich zamilovanost vzešla prakticky z ničeho hned během pár stran.. delší dobu jim trvalo si to přiznat.
Další problém je, že příběh nepřináší nic co by vám utkvělo v paměti delší dobu. Dočetla jsem to už před delší dobou a už si ani moc nevybavuju, co se tam všechno odehrálo. A to je škoda, protože na podzimní atmosféru jsem se opravdu těšila. Potenciál tam byl, zůstal však nevyužitý.
„No, tak to vám moc děkuju za tu drahocennou radu, pane Všeználku.“ Jeho obočí vystřelilo vzhůru. „Cože? Já už nejsem pan Velkomožný? Připadám si, jako bych ztratil hodnost.“
Na další knihu od autorky jsem se moc těšila, zklamaná určitě nejsem, ale čekala jsem to o fous lepší.
Pokud hledáte vílí fantasy, která si hodně libuje v popisných částech, tak tohle bude pro vás. Styl psaní byl skvělý autorka si dokázala vyhrát s detailním popisem různých zakoutí a celkového světa. Paradoxně mi ale ty popisy ne vždy pomohly se zorientovat, spíš jsem byla občas zmatená. Na čtení si tedy doporučuji sednout a opravdu příběh vnímat, prožívat a upustit uzdu fantazie, protože jedině tak se můžete opravdu přenést do zajímavých míst. Navíc je tady docela dost postav a i z pohledu více postav je to vyprávěno.
Romantická linka je ze začátku nenápadná, která se postupně vyvíjí a nakonec „exploduje“. Nezastiňuje hlavní děj, spíš ho hezky doplňuje. Dynamika mezi hlavní dvojicí mě bavila - jejich přestřelky, napětí i to, jak postupně sami sobě propadají. Jsou tady i intimnější scény, které mi připomněly, že to není čisté YA (nejsou explicitní, ale přišlo mi to jako takové „doplnění navíc“ v rámci tohoto trendu - za mě trochu zbytečné, ale beru :D).
A co postavy? Bristol byla skvělá. Líbila se mi její prořízlá pusa, způsob přemýšlení nad věcmi i to, jak se nechává unášet pocity. Byla přesně ten typ hrdinky o které ráda čtu citlivá, bojovná, ochranitelská a zároveň dělá chyby (jako každý normální člověk). Tyghan naopak působí jako nedostupný vílí král, který se ale nechal zlanařit kouzlem lásky celkem rychle. Jeho prvotní nevraživost ale byla takové moje guilty pleasure zvlášt proto, že Bristol si rozhodně nenechá poroučet ani od krále. Kromě těch dvou je tady ale spousta dalších skvělých postav.
Ačkoliv jsem se do knihy začetla později, tak pořád je to velmi dobrý první díl. Pokud jsem již příběhem žila, tak jsem z toho světa nechtěla odejít.
čteno v rámci spolupráce s @humbook_blogeri.
Hodnocení: 3,5/5 hvězd :)
„Možná je to zkouška ohněm, ale to neznamená, že musíte shořet.“
Ke třetímu dílu už nemám tolik co říct jako k předchozím dvěma, proto se zaměřím hlavně na zakončení a na sérii jako celek, protože tento díl v mnohém kopíruje ty předchozí jednoduchý styl psaní, spoustu rébusů a hádanek, krátké a svižné kapitoly, lehká (a místy trochu nadbytečná) romantická linka a neomylnost hlavních postav.
Tento výčet jasně ukazuje, že se jedná o young adult knihu, která dokázala zaujmout prvním dílem svou originalitou, zatímco v dalších dílech se především pohybuje ve spleti hádanek. Musím říct, že třetí díl mě bavil asi nejméně ze všech a jeho dočtení mi trvalo nejdéle. Přesto mu rozhodně nedávám špatné hodnocení jako celek je totiž tato série pro mladší čtenáře opravdu výborná a chytlavá.
Mně osobně už trochu trápila ta repetitivnost. Každá další hádanka, která byla postavám naservírována, mě spíš zdržovala od vyústění celého příběhu. Konec byl zajímavý, líbilo se mi, jak to autorka vyřešila, ale samotný epilog na mě působil jako pohádkový idealismus. To samo o sobě není špatné, ale chování hlavní hrdinky mi v závěru přišlo poněkud zvláštní. A poslední věc - bohužel jsem si z druhého dílu nesla ten neplnohodnotný vztah k postavám, takže ačkoliv jsem ráda, že to dopadlo vlastně dobře, tak nadšením jsem neskákala. Jinak autorku ale obdivuji za všechny ty hádanky, nitky, rébusy a vodítka, která vedla ke spletitému a promyšlenému příběhu.
„Pasti v pastech. A hádanky v hádankách.“
Suma sumárum: pokud hledáte zajímavou sérii pro mladší čtenáře se spoustou charismatických (ale i necharismatických) postav, pak je čas vstoupit do hry. Jako celek bych sérii hodnotila 4/5 :)
„Myslíš, že bys mě mohl někdy doopravdy milovat?”
Není to moje první kniha od těchto autorek a rozhodně ani poslední. To, jak dokážou psát, je až neuvěřitelné, protože umí postavy opravdu oživit. V příběhu se střetávají dva naprosto odlišné světy a výsledkem je výbuch emocí.
Kniha zpracovává velmi důležitá témata, především šikanu a neméně zásadní téma odpuštění. Nejednou mi bylo Gabriela líto a nejednou jsem měla chuť Michaela praštit. Události, které následují, se rozjedou takovým tempem, že jsem je místy emočně opravdu těžko zpracovávala. Odpuštění je zde ale zachyceno nádherně nejen to, jak odpustit druhému, ale i odpustit sám sobě, což je často ještě složitější.
Postavy Michaela i Gabriela byly skvěle napsané. Přiznám se, že mi možná víc přirostl k srdci Michael, ale nebylo těžké si nakonec oblíbit oba. Hodně se mi líbily i rodinné vazby a zapojení rodičů do příběhu, protože to celé působilo reálně.
Samotný vztah mezi hlavními postavami byl zvláštní, morálně na hraně, syrový a komplikovaný. Líbilo se mi, jak kluci nakonec dokázali mluvit o tom, co cítí, a jak autorky šly v jejich emocích do hloubky. Nebylo to povrchní, ale právě hodně intenzivní a šel vidět ten vývoj postav. Vím, že spousta lidí řeší hlavně to, co udělal Michael, ale mě osobně zarazilo i to, co na oplátku chtěl Gabriel. Byla jsem na vážkách, jestli se vůbec dá takový vztah spravit, ale autorky si s tím poradily dobře.
Občas mi přišlo, že některé části byly trochu zdlouhavější a začtení trvalo déle, ale celkový dopad příběhu to nijak nesnížilo.
Klukovina rozhodně není lehké čtení. Pokud čekáte nějaký feel-good příběh, tak ho tady nenajdete. Je to kniha, která bruslí na tenkém ledě v tom, co už je takzvaně přes čáru, pracuje s nepříjemnými pocity, pocitem viny i budováním důvěry. V příběhu se objeví i hezké chvilky, které zahřejí u srdce, ale připravte se na to, že některé pasáže budou bolet. Protože i klukovina občas může přerůst v něco, co má tíživé následky.
Čteno v rámci spolupráce s nakladatelstvím HOST, kterým děkuji za poskytnutí výtisku :)
Hodnocení: 4,5/5 hvězd :)
"Volá tě a kvílí, meluzína sílí. Černá ústa, velké oči, uvidí tě a pak skočí."
Mám do značné míry ráda Darcy Coates a její sérii strašidelné domy. Proto jsem se pustila také do Meluzíny, abych zjistila, jak toto pojetí dokáže uchopit česká autorka a zda se strašidelné domy dají napsat ještě nějak originálně.
To, co si od takového příběhu vždy slibuji je temná a strašidelná atmosféra a to se povedlo. Autorka dokázala postupně atmosféru budovat a prohlubovat a já jsem měla nepříjemný pocit, když jsem knížku sama doma večer četla. Navíc, stejně jako u Balady jsou v knize skvělé ilustrace, které zvýrazňují celý dojem z knihy. Jinak.. Pokaždé, když čtu takový příběh nechápu, že tam ti lidi v těch barácích reálně zůstávají. :D
Ve vyprávění se střídalo několik lidí, což bylo super, protože jsme měli více úhlů pohledů. Nicméně, nevím čím to, ale styl psaní mi přišel místy kostrbatý a dialogy prkené. Jinak se to ale četlo dobře a rychle.
Jak jsem říkala, tenhle námět strašidelných domů už byl tady nespočetněkrát, tady to do 1/3 knihy jelo jako podle šablony, pak ale na scénu vběhli teenageři a překvapením byl hlavně závěr. Postavy teenagerů mě ale vlastně neskutečně vytáčeli. Tak sobečtí a hloupí. Jejich chování snad ani nešlo svalit na mladickou nerozvážnost. Monika ale byla fajn (i když jsem ji ve spoustě věcech nechápala) - měla můj obdiv, že se nechtěla toho baráku vzdát. :D
Romantická linka byla slabší. Začátek byl hodně přemrštěný jasně, člověk by si mohl říct: „zamilovanost na první pohled“, ale na mě to působilo neuvěřitelně. No ale nakonec jsem jim fandila, aby přežili, že jo. Nejsem necita. :D Ale.. přežili?
Konec byl za mě vyvedený až do extrému, navíc poměrně otevřený, na druhou stranu jsem ho opravdu nečekala. Celkově jsem si příběh ráda přečetla, ale nejsem nadšená tak, jak bych čekala. Pokud máte ale rádi příběhy o strašidelných domech a rádi byste podpořili českou autorku, tak Meluzínu zkuste. :)
Čteno v rámci spolupráce s nakladatelstvím Rosier, kterým děkuji za poskytnutí výtisku. :)
„Když kvete wiliwili, tak koušou žraloci.”
Pokud hledáte neobyčejný příběh jedné obyčejné rodiny, tak knihu Když kvete wiliwili zkuste a třeba vás mile překvapí.
Autor se vydal řekla bych spíše netradičním stylem vyprávění, tedy ve formě takových deníkových záznamů, což občas svádělo k tomu, že to nepůsobilo jako ucelený román, ale jako smět chaotických myšlenek jednotlivých vypravěčů. Kniha je podána z pohledu 3 postav, které postupně uzavírají celý kruh příběhu. Autor píše velmi dobře, i když občas je styl příliš jednoduchý, ale jakmile jsem se začetla (případně zaposlouchala), už jsem to nevnímala a celé to plynulo hezky.
Co se týká samotného příběhu, tak na mě působil trochu zvláštně. Je to vlastně příběh, který se opravdu může stát, když si vše takto sedne. Nicméně, jak jsem si myslela, že je originální, tak už během poslechu jsem si říkala, že ten námět znám. Řekla bych ale, že nejde tak moc o to, co se tam děje, ale o to, jak se svět může otočit o 180 stupňů a jak se s tím člověk dokáže vyrovnat a žít dál, nebo se připoutat k naději, že ještě není vše ztraceno.
Celkově bych řekla, že to je hezký příběh o síle lásky, ztrátě blízké osoby, naději a rodině, který ale místy působí přemrštěným a přeslazeným dojmem. Vyšla z toho nakonec trochu pohádka pro dospělé, která nepůsobí úplně reálným dojmem.
I přes nějaké ty výčty toho, co mi nesedlo, tak za mě, pokud vás příběh láká, je dobré knihu zkusit (třeba i jako audioknihu, protože ten přednes byl skvělý a hodně mě udržoval v příběhu). A připravte se na nehynoucí lásku, která opravdu přežije i pád z nebe.
Čteno v rámci spolupráce s nakladatelstvím Rosier, kterým moc děkuji za poskytnutí výtisku. :)
Hodnocení: 3,5/5 hvězd :)
