Ať už je orální historie kvalitativní výzkumná metoda nebo specifický obor společenskovědního a humanitního bádání, jež se zabývá nedávnou minulostí, v každém případě se jedná o dynamicky se rozvíjející odvětví, které se postupně rodilo v prostředí severní Ameriky a západní Evropy po II. světové válce a odkud se také šířilo dále do světa. Kniha mapuje vznik orální historie od okamžiku, kdy se kvůli pohnutým dějinným událostem 20. století postupně ukazovalo, že klasicky pojímané politické, hospodářské, sociální a kulturní dějiny států a populací (tzv. velké dějiny) nepostačují ke komplexnímu uchopení a porozumění spletitým lidským rozhodnutím, motivacím a osudům. Spolu se vznikem technických předpokladů to byl okamžik, v němž vznikla potřeba analyzovat dějiny prostřednictvím rozhovorů s jejími aktéry a přihlížet tak i k osobním svědectvím "z první ruky".
Kniha neposkytuje pouze detailní metodologický návod jak vést orálněhistorický výzkum, jak zaznamenat lidskou zkušenost a uchovat ji pro příští generace, ale zabývá se i otázkou interpretace specifických narativních pramenů. Dává také rámcový podnět ke klasifikaci historického rozhovoru, představuje jeho možnosti a limity a upozorňuje na řadu dílčích problému spojených nejen s metodou, ale i s oborem jako takovým. Jedním z nich jsou vysoká etická kritéria výzkumu, legislativa, otázka paměti, subjektivity a objektivity a lidského prožitku minulosti obecně.
