Nejsem já to ostuda, že mou první knihou od Katalpy byl až Zuzanin dech? Jsem! Napravuju to tedy dočítáním jejích dřívějších knih a i když jsem měla v plánu původně číst jiné knihy, tenhle pěkný malý paperback od nakladatelství Host mě zlákal a slupla jsem tu knížku za víkend. Po literární stránce tedy kvalitou vítězí Zuzanin dech, ale kvůli samotnému příběhu bych doporučila víc Němce, protože jde o ne tak profláklou část historie, která mě osobně v tuhle chvíli zajímá víc, než druhá světová válka, které kolem nás bylo, přiznejme si, v poslední době v nové literatuře opravdu hodně, ačkoliv nijak nezpochybňuju, že jde o nesmírně důležité téma, které zkrátka je třeba si pořád připomínat. Na Němcích mě nejvíc zaujalo, že ukazují druhou světovou z pohledu těch, kterých se vlastně zásadně nedotkla — z pohledu občanů Říše, kteří nevěděli a vlastně ani vědět nechtěli, co se stalo s jejich židovskými známými, kteří se najednou vypařili. Zároveň taky kniha vypráví o tom, co se dělo pak; že poválečný “happyend” se nekonal v žádném lidském příběhu a že neštěstí svým způsobem pokračovalo dál, ale jinak. No, co si budem, je to poměrně nevlídná kniha, která vás štěstím zrovna nenaplní, ale jde o dobrý a kvalitní literární zážitek, který vřele doporučuju k přečtení.
Číst víc