Vztah filosofie a vědy se většinou chápe jako vztah dvou odlišných popisů skutečnosti či obecněji jako vztah dvou odlišných přístupů ke světu. Chceme-li však jejich vztah opravdu důkladně promyslet, je třeba si nejprve položit otázku,
co filosofie a věda vůbec jsou. Důkladná filosoficko-historická analýza naznačuje, že filosofie je především naším (vlastním lidským) porozuměním světu a sobě samým, respektive naším sebe-porozuměním. Protože věda o vědě neexistuje, lze vědu nahlížet či reflektovat pouze z hlediska filosofie, a tudíž z hlediska našeho vlastního lidského sebe-porozumění. Z filosofického hlediska (respektive z hlediska našeho sebe-porozumění) se ovšem věda jeví jednoduše jako skutečnost (a nikoli – jak se většinou chápe – jako jakýsi nástroj pro poznání skutečnosti).
Myšlenka, že věda je skutečnost, se pochopitelně zdá být nejenom značně neintuitivní, nýbrž přímo absurdní; na tom ovšem není nic zvláštního, protože každá filosofická myšlenka musí zpočátku působit neintuitivně, ba absurdně, jinak by totiž nepřinášela nic nového. Jako absurdní se navíc jeví především z čistě teoretického hlediska. V našem každodenním jednání se však dnes s vědou (případně její praktickou či aplikovanou stránkou, totiž technikou) běžně a samozřejmě stýkáme a nijak ji neodlišujeme od toho, co bychom snad v teoretické reflexi označili jako přirozené. Přinejmenším z praktického hlediska našeho (dnešního) jednání nelze tedy vědu a skutečnost odlišovat. (A připomeňme, že nejpozději od Kanta se váha filosofického zdůvodnění přesunula z teoretické, respektive metafyzické oblasti do oblasti jednání a praxe).
