Tichý muž

Přečtená

Ukázka z textu

Když vešla do místnosti, blesk ji na okamžik oslepil. Opatrně kráčela přes místnost k západní stěně, kde zůstala otevřená vysoká okna. Déšť už zmáčel parapety a podlaha pod okny byla mokrá a kluzká. Rychle zavřela rohové okno a přešla k dalšímu.
Černé nebe křižovaly klikaté blesky a vršky stromů se zmítaly v divokém větru. Vítr strhl někomu prádlo ze šňůry a hnal je ulicí. Prázdné kalhoty a košile metaly kozelce jako cirkusáci.
Zabouchla poslední okno, vyšla ze salonu a spěchala k hlavnímu vchodu. Vítr byl tak silný, že cítila odpor, když zavírala bytelné dřevěné dveře. Zasunula zástrčku, aby se neotevřely, na chvilku se o ně opřela a otočila se.
Stál dole na schodišti, pravou ruku na koncovém sloupku zábradlí, jako by se zarazil v pohybu, když ji uviděl.
Mezi jednotlivými záblesky namodralého světla, kdy jeho košile nezvykle bíle svítila, téměř mizel.
Chraplavě řekla: „Konečně se strhla bouřka.“
Ještě chvíli jí hleděl do očí, pak pomalu zavrtěl hlavou. „Ne. Nestrhla.“
Rozechvěle se nadechla, srdce měla až v krku. Přinutila se vykročit.
Když kolem něho procházela k svému pokoji, tiše dodal: „Ještě ne.“