Moje šílené století II.

Přečtená

Ve druhém svazku pamětí Ivana Klímy, jejichž první část Moje šílené století po zásluze ocenili účastníci ankety Lidových novin o nejzajímavější knihu roku 2009, se ocitáme v „horkém létě“ roku 1967. Čtenář právem tuší, že se autorův život, stejně jako život celé země, brzy ocitne v politických turbulencích. Tak jako v prvním díle pamětí i zde Klíma poutavě líčí nejen peripetie vlastního myšlení a osudů svých a své rodiny, ale i podstatné události v zemi a jejich reflexi ve světě, okupaci Československa vojsky Varšavské smlouvy, která ho zastihla v Anglii, první měsíce po vpádu vojsk a hubené naděje na pokračování v tendencích pražského jara za přítomnosti sovětské armády. Ještě než zemi znovu oddělila od západní kultury železná opona, je pozván do Spojených států, kde by mohl s rodinou zůstat. České kořeny a sepětí s rodným jazykem jej však přivádějí zpátky, aby prožil spolu s ostatními dvacet let v období, jemuž se dostalo podivného názvu „normalizace“. Přitom skoro nic není v letech 1969 - 1989 tak úplně normální. V lidských myslích naopak dochází k schizofrenii mezi soukromým a veřejným, a ti, kteří se tomu snaží čelit, jsou často zbaveni možnosti dělat svou práci. Patologická atmosféra ve společnosti se vtírá i do intimních životů, rozpadají se rodinné a milostné vztahy, lámou se charaktery. Je těžké, ale i nutné to přiznat. S iniciativou statečných kolem Charty 77 přichází čas dalších aktivit a rozhodnutí...
I tentokrát jsou paměti proloženy eseji, v nichž autor zobecňuje základní rysy „šíleného století“.