Dvacáté století bývá označováno různě. Některými názvy bychom se mohli před budoucími pokoleními chlubit a na jiná by bylo lépe zapomenout. Nepochybně je to však století výrazného prodlužování lidského života. Na začátku dvacátého století byla střední délka života u evropských národů přibližně 40 let a koncem století u můžů zřetelně překročila 70 let a u žen činila zhruba 80 let. Starých lidí přibývá, a přitom stáří a jeho problémy jsou stále málo zmapovanou krajinou.
Definovat stáří je však velmi obtížné. Donedávna jsme se domnívali, že za stáří můžeme považovat životní období, ve kterém dochází k úpadku tělesných a duševních sil. Ukázalo se však, že některé naše schopnosti se snižují velmi brzy a jiné překvapivě pozdě. Nalézt ukazatele, které by se s věkem měnil jednoznačně, že bychom jeho hodnotu mohli prohlásit za rozhodující krčitérium stárnutí a stáří, se zatím nepodařilo. Podle definice obsažené v materiálech OSN začínáme proces stárnutí při početí a pokračujeme plynule až do smrti. Stárneme tedy všichni a úvahy o stáří jsou tedy aktuální pro každého z nás. Dalším důvodem k napsání této knížky bylo, že obě autorky, odborné asistentky na vysokých školách v Čechách a na Slovensku, se dlouhodbě věnují problematice seniorů z různých úhlů pohledů a setkávají se s neznalostí studentů, ale i široké veřejnosti o seniorech, stárnutí a stáří. V současné době, kdy v obou zemích jsou realizovány akční plány či národní programy na přípravu a podporu aktivního stárnutí, bylo záměrem autorek alespoň částečně přispět k otázkám spojených s kvalitou života ve stáří a jeho aktivním prožíváním.
První část je věnována studiím zaměřených na kvalitu života seniorů z pohledu sociálního pedagoga a následně na kvalitu života seniorů s diabetem. V poslední době se uvádí, že úspěšné může být pouze aktivní stáří. Proto by i přechod z pracovního procesu do důchodu měl být postupný, s cílem se i nadále věnovat a rozvíjet své tělesné i duševní aktivity. Proto jsou v další části prezentovány výsledky z oblasti aktivizačních programů a jejich místa v životě seniorů. Své důležité místo v životním stylu seniorů je udržování kontaktů s jinými lidmi a především prohloubním citových vazeb se členy rodiny, tzv. mezigenereční vztahy v rodině, především s vnoučaty a následně i mezigenerační učení. Této problematice je zde věnována zvláštní pozornost. V závěru práce je nastíněno zamyšlení nad edukací seniorů v kontexti času.
Cílem práce je přispět výsledky získanými z různých dílčích studií a jejich vzájemnou konfrontací k problematice kvality života seniorů, protože:
„Stáří nemá být koncem života, nýbrž jeho korunou“ (André Repo)
Autorky
