Badatelé zabývající se dějinami vědy v době nacismu se obvykle zaměřovali na nacistickou destrukci vědy a porušování ryzích vědeckých hodnot. Rasová hygiena se naopak zabývá tím, jak vědci sami participovali na konstrukci nacistické rasové politiky. Robert N. Proctor ukazuje, že obecná představa o pasivní roli vědecké komunity, přinucené ke spolupráci s nacisty, selhává tváří v tvář historické realitě – že totiž mnoho politických iniciativ nacistů vzešlo z prostředí vědecké komunity a že lékaři aktivně přispěli k tvorbě některých klíčových principů národněsocialistické politiky. Kniha přehledně nastiňuje podíl německých lékařů na tvorbě zákonů o sterilizaci a kastraci, zákonů potírajících manželství mezi Židy a ne-Židy, jejich roli v programu ničení „životů nehodných žití“, stejně jako v konečném řešení „židovského otázky“ jakožto „lékařského problému“.Proctor nicméně ukazuje, že podobné úvahy nebyly ryze německou záležitostí. Sociální darwinismus pozdního 19. století v Americe a Evropě dal vzniknout teoriím rasové hygieny, jež byly nadšeně přijaty v řadě zemí jakožto základ pro budování lepší, zdravější a silnější rasy. To Proctor klade též do souvislosti se zdravotními hnutími, které rovněž kvetly v době nacismu a vedly k boji proti kouření,pití alkoholua za zdravou výživu. Vlastní kapitolu ovšem tvoří také popis vzniku hnutí odporu mezi lékaři ze Svazu socialistických lékařů a poválečný odkaz celého konceptu rasové hygieny včetně jeho vztahu k rozvoji genetiky.
Rasová hygiena není jen historickým příběhem, ale především závažnou reflexí toho, co může být nazváno „politickou filozofií vědy“ – jak hnutí, která utvářejí národní politiku, mohou též utvářet strukturu a priority vědy. Kniha proto osloví jak historiky, lékaře a historiky vědy, tak ty, kteří se zajímají o politiku vědy a lékařskou etiku.
