Vyhrocená, vypjatě dramatická a mnohdy se s evropským vývojem zcela míjející povaha českých dějin byla určována velmi často válkami a revolucemi. Revoluční a s ní propojené válečné zkušenosti se podílely zcela podstatně na formování a výkladu českých dějin. Cizí války, cizí zrady („o nás bez nás“), zahraniční odboje, zásahy velmocí (včetně okupací) a domácí „nekrvavé“ revoluce pak stvořily interpretační tradici dějinného vývoje sui generis. Především na tyto interpretace klíčových dějinných událostí se zaměřily texty Miloslava Bednáře, Petra Čorneje, Milana Hlavačky, Jiřího Hrbka, Jiřího Chotaše, Dietera Langewiescheho, Magdalény Pokorné, Petra Sommera, Jaroslava Šebka, Radomíra Vlčka a Josefa Zumra. Soustředily se hlavně na rozhodující epochy českých dějin: zrod českého státu, husitství, pobělohorskou dobu, revoluční rok 1848 a opětovné obnovení státní samostatnosti. V této souvislosti je možno konstatovat, že dějinný pohyb českých dějin a české státní ideje se potkával pokaždé s válkou a revolucí a že dovedl z výsledku těchto válek a revolucí významně těžit. Jistě nikoliv náhodou byly reflexe těchto spletitých dějinných situací nazývány současnými i pozdějšími interprety „světovou revolucí“ či „sociální a národní revolucí“. Zasazením fenoménu války a revoluce do širšího dějinného, historiografického a teoretického rámce pak většinou napomůže k objasnění těchto zásadních dějinotvorných obratů.