Tento svazek je podáním vznikajícího vědění. Fenomenologie ducha má nahradit psychologické výklady, případně též abstraktní vysvětlení týkající se zdůvodnění vědění. Pohlíží na přípravu k vědě z hlediska, díky němuž je novou, zajímavou a první vědou filosofie. Zahrnuje různé podoby ducha jako zastávky na cestě, kterou se duch stává čistým věděním čili absolutním duchem. V hlavních oddílech této vědy, které se opět dělí na další, bude tudíž zkoumáno vědomí, sebevědomí, pozorující a jednající rozum a duch sám jako mravní duch, duch vzdělání a morální duch a konečně jako náboženský duch ve svých rozdílných formách. Bohatství jevů ducha, jež se na první pohled předkládá jako chaos, je uvedeno do vědeckého uspořádání, které je podáním jevů ducha podle jejich nutnosti, v níž se ty nedokonalé rozkládají a přecházejí ve vyšší, které jsou jejich nejbližší pravdou. Poslední pravdu nacházejí jevy ducha nejprve v náboženství a poté ve vědě jako výsledku toho celého.
Georg Wilhelm Friedrich Hegel (1770-1831) se stal ve svém životě svědkem velkých historických událostí - vítězství Francouzské revoluce, vzestupu a pádu Napoleona Bonaparta, jehož byl obdivovatelem, a posléze karlovarských usnesení z roku 1819, která bylapřijata pod Metternichovým nátlakem a podvázala v Německu na dalších třicet let svobodnější politický život. Tyto události ovlivnily jeho životní osudy a odrážejí se do určitémíry i v jeho díle. Velký vliv na něj měly rovněž převratné změny v duchovním vývoji jeho doby, zejména vzestup Kantovy filosofie jako systému rozumu a reakce na něj a Fichtovo navázání na Kanta v objevu genetického pojmu systému vědění, jenž má svůj základ v jáství. Hegel absolvoval theologické učiliště v Tübingen (1788-1793), kde byli jeho spolužáky F. W. J. Schelling a F. Hölderlin, s nimiž v počátcích své myslitelské práce spolupracoval. Jako univerzitní učitel působil v Jeně (1801-1806), v Heidelbergu (1816-1818) a v Berlíně (1818-1831). K jeho nejvýznamnějším pracím patří Fenomenologie ducha (1807), Věda o logice (1812 a 1816), Encyklopedie filosofických věd (1816, v přepracovaném a rozšířeném vydání 1827 a 1830) a Základy filosofie práva (1820). Ze zápisů jeho přednášek pořízených jeho žáky vznikly čtyři soubory prací, které silně zapůsobily na pozdější duchovní vývoj: Filosofie dějin, Estetika, Filosofie náboženství a Dějiny filosofie.
