Patnáctý svazek Moderních dějin přináší opět řadu studií k dějinám 19. a 20. století. Jako první je zařazena obsáhlá studie Ivana Pfaffa Lidové obrození a lidoví buditelé. Se zřetelem na sociální stratifikaci národního hnutí 1800 -1850, která osvětluje společenské zdroje českého národního obrození. Následně Christian Neschwara ve studii Parlament und Organization des Reichsgericht der Österrecichishcen Monarchie pojednává o organizačních mechanismech parlamentní činnosti v habsburské říši. Potom Petr Štěpánek se v článku Integrálně nacionální koncepce Československé národní demokracie po vzniku ČSR zabývá problematikou českého nacionalismu v prostředí české pravice. Zdena Žáčková se ve stati Publicista a spisovatel Karel Horký a jeho týdeník Fronta. (Příspěvek k obrazu české protihradní opozice mezi světovými válkami) věnuje politické a publicistické aktivitě jednoho z významných oponentů „Hradu“ za první ČSR. Petr Novák v zajímavém článku Československá diplomacie a řecko-turecká válka 1920–1922 na konkrétní záležitosti přibližuje složitosti zahraniční politiky mladé ČSR. Jiří Lach v příspěvku Poláci a Čechoslováci jako členové mezinárodní historické komunity v letech 1918–1938 sleduje spolupráci historiků obou zemí v daném období v mezinárodních souvislostech. Jiří Friedl ve studii Na cestě ke konfliktu – kontakty československé exilové vlády s Polským výborem národního osvobození a polskou prozatímní vládou poukazuje na velice složité postavení československého zahraničního odboje na sklonku druhé světové války. Svazek završují tři na sebe navazující studie: Jiří Vykoukal, Sovětizace jako výkladový problém; Miroslav Tejchman, Stalinismus a destalinizace (Bulharsko, Rumunsko a Albánie v padesátých letech); Bohuslav Litera, K vývoji sovětského bloku ve druhé polovině 60. let, k problematice sovětizace střední a východní Evropy a vývoje sovětského bloku po druhé světové válce.
