Přeloženo z angličtiny Číst víc
Zadejte e-mail a my vám dáme vědět, jakmile bude kniha dostupná.
Zeptejte se online knihkupce!
Našli jste nepřesnosti? Dejte nám, prosím, vědět!
Druhý prípad detektívov Huntera a Garciu nám ukazuje, že autor naozaj vie, ako písať skvelé trilery. Ak máte radi brutálne vraždy, stupňovanie napätia a až do poslednej chvíle nechcete vedieť, kto je vrah, našli si pre seba dokonalú knihu.
Číst víc
Pokračovanie série s detektívom Robertom Hunterom bolo dobré ale k dokonalej detektívke mi tam niečo chýbalo. Zhodnotila by som to tak na 4,5*.
V druhom diely, ktorý začína relatívne svižne sa stretávame s veľmi zaujímavým výberom obetí, ktoré na prvý pohľad so sebou nemajú nič spoločné. Krátke kapitoly rýchlo posúvajú čitateľa v deji. Vraždy sú drsné, opisy živé. Neviem čo by som vytkla tejto knihe. Jednoducho celkový pocit po prečítaní mi nedovolil dať 5*. Určite budem v sérii pokračovať a dúfam, že ďalšie diely budú len lepšie a lepšie.
Vrelo odporúčam fanúšikom detektívnych sérií.
Milujem knihy a pribehy v nich ukryte. Nie som citatel zamerany na jeden zaner, je ich viacero, no najradsej mam detektivky, trilery, pribehy podla skutocnych udalosti, fantasy i klasiku. Vzdy citam podla nalady a momentalneho nastavenia.
Chris Carter je původem Ital, narozený v Brazílii. Vystudoval psychologii a chování zločinců na Michiganské univerzitě. Jako člen týmu soudní psychologie michiganského státního zastupitelství vyslýchal a studoval mnoho zločinců včetně sériových a mnohonásobných vrahů, odsouzených k doživotním trestům. Začátkem 90. let se Carter přestěhoval do Los Angeles, kde strávil deset let jako kytarista v různých glamrockových skupinách. Pak opustil hudební branži a stal se spisovatelem na plný úvazek. Nyní žije v Londýně.
Chtěli byste si prohlédnout všechny své recenze na jednom místě a podělit se o ně s ostatními čtenáři? Aktivujte si čtenářský profil, kde můžete mimo jiné sbírat knihomolské odznaky nebo zvyšovat svou knihomolskou úroveň.
Aktivovat čtenářský profil„Několik z nich se zavrtělo na židlích. Možná to byl signál, že ho konečně začínají chápat. Na druhou stranu to ale úplně klidně mohly být hemoroidy. U státních zaměstnanců člověk nikdy pořádně neví, na čem je.“
