Líbí se ti můj profil a chtěl by si mít podobný i ty?
Založit si profilOblíbené literární žánry
Moje srdcovky
Moje aktivity
Kniha sleduje období zhruba 30 let (od roku 1937 do roku 1968) a je v podstatě příběhem jedné rodiny a dalších osob, kteréí jsou s ní nějakým způsobem spojené. Buď více či méně. Poznáváme jednotlivé členy rodiny, jejich vztahy, radosti i těžké životní chvíle. Na začátku pro mě bylo poměrně náročné zorientovat se v množství postav. Bylo jich hodně a jejich vzájemné vztahy pro mě byly zpočátku dost nepřehledné. Musela jsem si dělat vlastní poznámky, abych se v jednotlivých postavách a rodinných vazbách vyznala. Postupně ale všechno začalo zapadat do sebe a orientace v příběhu se výrazně zlepšila. Historické události jsou v knize samozřejmě zmíněné, ale především jde o jejich dopad. Na debut autorky je to podle mě velmi povedená knížka. Přestože jsem se ze začátku trochu ztrácela v množství postav a některé části pro mě nebyly stejně silné, celkově jsem ráda, že jsem si knihu přečetla. Příběh mě zaujal a jsem zvědavá, s čím autorka přijde dál. K přečtení doporučuji.
Jůůů, tohle byla opravdu krásná knížka, která mě okouzlila svou atmosférou, dobrodružstvím a především nádherným přátelstvím. Od začátku jsem si užívala příběh plný milých momentů, odvahy a vzájemné pomoci. Co se mi líbilo nejvíc? Jednoznačně postavy! Vůbec jsem se nemohla rozhodnout, komu fandím nejvíc moudré sově Evě, zvídavé veverce Elišce, nebo statečnému netopýrovi Šedouchovi. Každý z nich byl úplně jiný, měl svou osobnost a kouzlo, díky kterému mi všichni přirostli k srdci. Velkou radost mi udělaly také překrásné, milé ilustrace, které příběhu dodávají ještě větší kouzlo a krásně ho doplňují. Knížku rozhodně doporučuji! Je to nádherné čtení pro malé i velké čtenáře, které připomíná, jak důležité je přátelství, odvaha a to, že každý z nás může být něčím výjimečný. Tohle je přesně ten typ knížky, po kterém vám zůstane příjemný pocit ještě dlouho po dočtení.
A je tu poslední díl Srdcerváčů. Celá série pro mě byla opravdu krásná a jsem ráda, že jsem si ji přečetla až do konce. Šestý díl je moc hezkým zakončením celého příběhu a i když mi bylo trochu líto, že už se s Nickem, Charliem a ostatními postavami musím rozloučit, myslím, že lepší konec si série ani nemohla přát. Na Srdcerváčích se mi líbí především jejich milost, otevřenost a způsob, jakým dokážou přiblížit život queer lidí. Neřeší jen problémy, nejistoty a všechna možná úskalí, ale ukazují i radost, lásku, přátelství a to hezké, co život přináší. Všechno je podané citlivě a přirozeně, bez zbytečného poučování. Šestý díl mě v tomto směru rozhodně nezklamal. Přišel mi jako opravdu pěkné a důstojné zakončení celé série. Bylo hezké sledovat, kam se jednotlivé postavy posunuly, a zároveň jsem si užívala tu známou atmosféru, která je pro Srdcerváče typická. A moc se mi líbí i seriálová podoba. Seriál se knižní předlohy opravdu věrně drží a i jeho sledování jsem si moc užila. Je to jeden z těch případů, kdy se podle mě povedlo přenést kouzlo knihy i na obrazovku. Komiks(y) můžu určitě moc ráda doporučit k přečtení. Je to krásná, milá a citlivě napsaná série, která ve mně zanechala opravdu hezký pocit.
Velmi krásná a laskavá kniha, která mě zavedla do začátku 20. století, konkrétně do meziválečného období. Moc se mi líbila atmosféra tehdejší doby i způsob, jakým autorka dokázala zachytit svět, který byl v mnohém úplně jiný než ten dnešní. Na knize mě nejvíc bavilo sledovat, jak velkou roli může hrát píle, snaha a opravdové nadšení pro to, čemu se člověk věnuje. Ať už jde o módu, automobily nebo jinou oblast, právě zápal a chuť něco dokázat jsou podle mě tím nejhezčím, co si z příběhu lze odnést. Když člověka něco opravdu baví a je ochotný pro to něco udělat, může se postupně dostat mnohem dál, než by se na první pohled zdálo (taky ovšem musí samozřejmě potkat v pravou dobu ty pravé osoby). Velmi se mi líbily také ilustrace, které knihu krásně doplňují a ještě víc podtrhují její dobovou atmosféru. Celkově na mě Labutí dům působil velmi příjemně. Je to milé, laskavé čtení s krásnou atmosférou a postavami, kterým jsem moc fandila. Přesně ten typ knihy, u které je mi po dočtení trochu líto, že už příběh končí. K přečtení ji moc ráda doporučuji, je krásná a pohladí oči i duši.
4,5* Tuhle knihu jsem si přečetla čistě ze zvědavosti, protože ji četla dcera a zaujala mě její anotace, tak jsem si řekla, že si ji také přečtu a nakonec jsem byla opravdu ráda. Čekala jsem spíš nenáročné letní čtení, ale příběh mě zaujal víc, než jsem původně čekala. Líbilo se mi, že kniha není o prázdninách a různých dobrodružstvích během nic, ale naopak řeší věci, které jsou podle mě docela důležité. Hlavně to, jak moc člověk touží zapadnout mezi ostatní, jak se někdy snaží vypadat lépe, než se ve skutečnosti má, a kam až ho taková snaha může dostat. Některé situace mi přišly úsměvné, u jiných mi zase hlavní hrdinky bylo docela líto. Bavilo mě sledovat vývoj vztahu Iny a Vilmera. Kniha se četla velmi dobře a rychle. V průběhu čtení vede k zamyšlení a je velmi dobře vystavěná a má co předat. Možná právě proto mě bavila víc, než jsem původně očekávala. Za mě příjemné překvapení. Jsem ráda, že jsem si knihu po dceři také přečetla, a k přečtení ji rozhodně doporučuji. Myslím, že si v ní něco najdou nejen mladší čtenáři, ale klidně i dospělí.
Knížku jsem četla klasicky, ale zároveň jsem ji poslouchala i jako audioknihu. V poslední době mi střídání knihy a poslechu hodně vyhovuje, takže jsem si to užila i tentokrát. A musím pochválit i obálku, přijde mi velmi zdařilá. Líbilo se mi, že autorka vypráví příběhy čtyř hlavních postav Ptáčka, Horváta, Lanče a Ptáčkové. Jejich životy jsou propojené jak rodinnými vazbami, tak místem, kde všichni žijí. Každý řeší svoje starosti a problémy, ale zároveň se jejich osudy vzájemně propojují. Zajímavý je pro mě i samotný název Hrbaté duše, který odkazuje na jednu z nepříliš veselých stránek tehdejší doby (a nejen té doby). Víc ale prozrazovat nebudu. Velmi mě bavilo také zasazení příběhu do Bochoře u Přerova, především pak část věnovaná lázním Bochoř (doteď jsem o nich nevěděla). Člověk se díky tomu dozví něco z historie tohoto místa a zároveň sleduje, jak se tehdejší situace promítala do života jeho obyvatel. Zaujalo mě i vykreslení života romských obyvatel Přerova. Tahle část mi přišla zajímavá hlavně tím, že jsem se dozvěděla něco víc o jejich životě a postavení v tehdejší době. Čeho si cením asi nejvíc je, že postavy nejsou černobílé a mají svoje dobré i horší stránky. K přečtení rozhodně ráda doporučuji.
3,5* Knížka ve mně po dočtení zanechalo malinko rozporuplné pocity. Jsem moc ráda, že jsem si ji přečetla, ale zároveň musím přiznat, že jsem od ní čekala něco malinko jiného a asi i víc. Nejvíc mě mrzí, že v knize není jediná fotografie nebo obrázek, prostě jakákoliv obrázková příloha. U příběhu skutečné osoby mi to přijde jako velká škoda. Když už ne fotografie pana Hampla, určitě bych ocenila alespoň nějaké dobové snímky Jáchymova, dolů nebo míst, kde se příběh odehrává. Myslím, že by to knize dodalo ještě větší atmosféru. Samotný příběh na mě bohužel působil dost povrchně, místy až plytce. Některé věci bych potřebovala víc rozpracovat a především jsem si k postavám nedokázala vytvořit žádnou výraznější vazbu. Emočně mě tedy příběh tolik nezasáhl, jak bych si přála. Přesto jsem ráda, že jsem po knize sáhla. Nedávno jsem totiž navštívila Jáchymov a jeho okolí, takže jsem si při čtení mohla jednotlivá místa spojovat s tím, co jsem sama viděla. A právě to pro mě bylo na celé knize asi nejzajímavější možnost propojit si příběh s reálnými místy a podívat se na ně zase trochu jinýma očima. K přečtení tedy doporučit můžu a ráda to dělám.
4,5* Už samotný úvod knihy mě dostal do smutku a hned jsem věděla, že tohle nebude lehké čtení. A opravdu nebylo. Čekala mě hodně silná, místy až těžko stravitelná kniha. Myslela jsem si, že už jsem četla o snad všech možných zvěrstvech, která dokážou lidé páchat na jiných lidech. Duch Pankráce mě ale znovu přesvědčil o tom, že lidská krutost snad opravdu nezná hranic. Člověk, který se dokáže chovat hůře než zvíře, byl schopný vymyslet a páchat ještě další hrůzy, nad kterými člověku zůstává rozum stát. Autorka má každopádně neuvěřitelný dar popisu. Každou sebemenší zrůdnost dokáže popsat tak živě, že jsem měla místy pocit, jako bych ji sama fyzicky cítila. A některé pasáže ve mně opravdu zůstaly ještě dlouho po dočtení. Není to vůbec lehké čtení a určitě není pro každého. Pokud ale máte rádi silné knihy, které ve vás dokážou vyvolat spoustu emocí a nezapomenete na ně hned po otočení poslední stránky, rozhodně doporučuji.
Kniha mě opravdu mile překvapila. Střídala jsem čtení klasické knihy s audioknihou, takže jsem ji vlastně četla „očima i ušima“. A musím říct, že mě bavily obě varianty. Tištěná kniha má totiž překrásné ilustrace, které se mi moc líbily, a audioknihu zase načetla Zuzana Slavíková, která byla podle mě naprosto skvělá. Její hlas k příběhu perfektně sedl. Nejvíc mě na knize zaujal hlavní motiv. Často si o někom uděláme názor podle toho, jak se k nám chová, ale přitom vůbec netušíme, co má za sebou. A právě tady mi přišlo krásně ukázané, že bychom neměli člověka posuzovat, pokud neznáme jeho minulost a celý životní příběh. Za tím, co na první pohled vypadá jako zloba nebo nepříjemné chování, může být spousta bolesti, zklamání a věcí, o kterých ostatní vůbec nevědí. Kniha mi místy, opravdu jen nepatrně, připomínala Šikmý kostel Karin Lednické. Tentokrát se ale nepohybujeme na severu Moravy, nýbrž na druhé straně republiky, v jižních Čechách. I tady jsem nahlížela do života obyčejných lidí, jejich starostí, vztahů a nelehkých osudů. Za mě je to velmi povedená kniha, která mě bavila a zároveň mě donutila přemýšlet nad svými předky. A přesně takové knihy mám ráda. Rozhodně doporučuji k přečtení a pokud máte rádi audioknihy, určitě stojí za poslech.
Kniha se věnuje velmi těžkému tématu časné formě Alzheimerovy choroby. Toto téma je v knize zpracované opravdu velmi dobře. Člověk si často vůbec neuvědomuje, co všechno tato nemoc obnáší a jak moc zasáhne nejen samotného nemocného, ale i jeho rodinu a všechny, kteří jsou mu blízcí. Nejvíc se mi líbil právě pohled na celou situaci z různých stran. Autorka velmi dobře popisuje nejen samotný průběh nemoci, ale také pocity, bezmoc, strach a nejistotu všech zúčastněných. Velmi silný pro mě byl především pohled Alice, protože čtenář může nahlédnout přímo do jejích myšlenek a pocitů a lépe tak pochopit, co se v ní odehrává. Hned po dočtení knihy jsem si pustila i její filmové zpracování. Film se mi líbil, ale u mě kniha jednoznačně vede. Právě díky ní můžeme mnohem víc nahlédnout do hlavy Alice a pochopit její prožívání, což se ve filmu přece jen nedá zachytit v takové míře. Je to smutné a místy hodně emotivní čtení, ale zároveň kniha, která člověka donutí přemýšlet a možná se na Alzheimerovu chorobu dívat trochu jinýma očima. K přečtení určitě ráda doporučím.
