Můj wishlist Líbí se ti můj profil a chtěl by si mít podobný i ty?
Založit si profilPrávě čtu
O mně
..naivní snílek.. ..jeden z největších pesimistů své doby.. ..malý defčátko s hlavou plnou těžce filozofickejch myšlenek.. ..feťák emocí jakožto i všech možnejch pocitů.. ..cíťa k pohledání.. ..neználek s maskou nedbalého bohéma.. ..občasně též nebezpečný cholerik deroucí se na povrch skrz tříkilometrovou slupku ublíženého melancholika.. ..ve zcela výjimečných případech též nevhodně cynická mrcha.. :o)
Oblíbené literární žánry
Oblíbení autoři
Moje srdcovky
Moje čtenářské kolekce
Můj wishlist Moje aktivity
Dvacátý příběh z cyklu Úžasná Zeměplocha přenáší čtenáře do času předvečera Svátku prasečí hlídky. Všude vládne mír a klid, sníh se jemně třpytí a za každým oknem je vidět rozsvícený stromeček. Na krbových římsách čekají pověšené punčochy a na stole stojí nachystaná sklenička sherry, pár slaných koláčů a kousek tuřínu pro Otce prasátek, aby se měl na cestě s nadílkami čím posilnit. Problém je však v tom, že Otec prasátek byl DRASTICKY OMEZEN, jak by řekl Smrť. Prostě zmizel. Smrť proto vymění kosu za pytel s dárky, svoje dlouhé černé roucho za červeno-bílé oblečení Otce prasátek, zapřáhne do saní čtyři divoká prasata a spolu se svým pomocníkem Albertem se vydá rozdávat dětem dárky. Jenže když se Smrť snaží někoho napodobit, často z toho kouká akorát malér. Dětská přání totiž plní příliš doslovně. Současně Smrťova vnučka Zuzana, toho času dětská vychovatelka, musí odhalit, co se stalo se skutečným Otcem prasátek, a přijít na to, jak ho zachránit.
Tuším, že Otec prasátek, byl kdysi mým prvním setkáním s panem Pratchettem a jeho Úžasnou Zeměplochou. Už tehdy jsem byla příběhem a stylem vyprávění nadšená, tentokrát se mi ale tato knížka líbila ještě o kapku víc. Řekla bych, že je to tím, že mám už přečteno více příběhů že Zeměplochy, proto lépe chápu souvislosti, znám více zmíněné postavy atd. Brzy si zase budu muset přečíst další díl z této mé oblíbené fantasy série. :o)
Nina Hadleyová pracuje jako servírka, táhne jí na třicet a má pocit, jako by v životě ničeho nedosáhla. Vystřídala už několik zaměstnání, zkusila i kuchařský kurz, ale nedokončila jej. Ráda by také vylétla z pohodlí rodného hnízda a osamostatnila se. Náhodou se jí naskytne možnost pomáhat s organizací cukrářských kurzů. I přesto že tyto kurzy povede namyšlený šéfkuchař Sebastian, Nina nabídku přijme a odjede do Paříže. Spolupráce se Sebastianem je ale těžší, než Nina čekala. Zjišťuje totiž, že její staré neopětované city k Sebastianovi v ní stále doutnají a ona má co dělat, aby se zvládla chovat profesionálně. =P Mno a pak tu máme taky starou cukrárnu, jejíž slávu odnesl čas. Nyní se v ní pouze koná onen cukrářský kurz. Nině a jejím kamarádům se do cukrárny ale neplánovaně podaří postupně přilákat nové hosty. Jenže jejím majitelem není nikdo jiný, než protivný Sebastian. Ten ji chce zavřít a přebudovat na obyčejné bistro. Myslím ale, že modří už vědí, jak tohle celé dopadne. :o))
Knihám Julie Caplin nejde upřít to, že mají krásné obálky, z nichž je cítit útulně pohodová atmosféra. Stejně klidnou a příjemnou atmosféru na svého čtenáře dýchne i toto vyprávění. Snad nikdo jiný nedokáže tak báječně popsat dobroty z oblasti, v níž se příběh odehrává. Na všechny ty řezy, makronky, eklérky a další zákusky se mi v jednom kuse sbíhaly sliny! 0:) Co se týče děje, nehledejte tu žádné spletité vyprávění, dramatické zvraty apod. Je poměrně očekávatelný, možná lehce povrchní. Nina mi občas svým “fňukáním" přišla na facku. Říkala jsem si, holka, chtěla ses osamostatnit, tak zaber! ..Suma sumárum mi Cukrárna v Paříži přijde jako dobrý průměr. Neurazí, ale asi ani moc nenadchne. Pokud ale budu mít někdy zase chuť na jednoduchou oddechovku s příjemnou atmosférou, dám ještě nějaké knížce od J. Caplin šanci. ;o)
Tento příspěvek prozrazuje důležité momenty děje, proto je skrytý, abychom vám nepokazili zážitek ze čtení.
Satoru Mijawaki jednoho dne zachrání toulavého kocourka a postupně si ho ochočí. Pojmenuje ho Nana, oblíbí si ho a vezme si ho k sobě do bytu, kde o něj s láskou pečuje. Velice mu připomíná kočku, kterou měl v dětství. Po několika letech Satoru sbalí do své stříbrné dodávky pár důležitých věcí a spolu se svým kočičím přítelem se vydá na cestu, během níž se setkává s kamarády z dětství. Nana poznává, že se mu Satoru nenápadně pokouší najít nového paníčka. Kvůli špatné finanční situaci se prý musí přestěhovat do jiného bytu, kde jsou však kočky zakázané. Bystrému kocourkovi se tento důvod ale moc nezdá. Tuší, že by ho jeho milující páneček jen tak neopustil. Cítí, že hledání nového kočičího domova má mnohem smutnější a tíživější příčinu..
Kočka na cestách je krátký román o přátelství člověka a jeho věrného zvířecího kamaráda. Autorka zde také jemně vykresluje vztahy a city mezi lidmi, nechá čtenáře vnímat jejich emoce. Za jednoduché vyprávění dokáže schovat silnou myšlenku. Příběh vyprávěný z kočičí perspektivy přelouskáte rychle, jenom upozorňuji citlivější povahy, aby si hlavně ke konci knížky nachystaly pro jistotu pár kapesníčků..
Tento příspěvek prozrazuje důležité momenty děje, proto je skrytý, abychom vám nepokazili zážitek ze čtení.
Markovi zemře táta, proto musí zařizovat všechny záležitosti týkající se jeho pohřbu. Když se nic netušící Marek zeptá mámy na to, jaké byly poslední tátovy dny, dostane se mu pouze strohé odpovědi. Den před smrtí prý vyrazil na celý den pryč, ani neřekl, kam a proč jede. Následně máma zavede Marka do bývalého dětského pokoje jeho starší sestry Šárky. Tam uprostřed místnosti uvidí povalenou stoličku a smyčku z provazu. Marek absolutně nechápe, proč se jeho táta oběsil. Tím spíš proč to udělal v pokoji Šárky, která před lety rodinu bez vysvětlení opustila. Čtenáři je čím dál víc jasné, že v této rodině bylo něco hodně špatně. Jaké je ale ono ponuré rodinné tajemství, které se podepsalo na všech jejích členech?
Kromě Markových kapitol jsou v knížce ještě další dvě dějové linie. Jedna je psaná z pohledu sestry Šárky a druhá z pohledu otce Jana. Autor úžasně popisuje ponurou a tíživě tesklivou atmosféru příběhu a složité pocity postav. Sny se mísí se vzpomínkami, náznaky a představami.. Tím samozřejmě čtenáři báječně zamotá hlavu a nasadí do ní spoustu znepokojivých otazníků. Vyprávění nemá jediné hluché místo, kdyby mi to dovolily moje časové možnosti, přečetla bych tuto knížku jedním dechem. Zahrada mrtvých těl je místy až mrazivě smutný příběh, který ale rozhodně stojí za přečtení.
V tomto případě se musím pozastavit také nad výborným grafickým zpracováním knihy. Jednoduché ilustrace skvěle doplňují autorovo vyprávění a podtrhují nastíněnou atmosféru. Zajímavostí je, že posledních asi třicet stránek je tmavě modrých s bíle tištěným textem.
Stařičká čarodějka Desideráta Dutá zemře. Ještě před smrtí kromě toho, že si u místního pytláka domluví vykopání hrobu a následně i jeho zasypání, odkáže svoji kouzelnou hůlku mladé Magrátě Česnekové. Nezkušená čarodějka po ní má totiž převzít roli sudičky. Problém je, že magická sudičkovská hůlka umí vykouzlit jenom dýně. Magnátiným úkolem je vypravit se do daleké Genovy a zabránit chudému děvčeti, aby se provdalo za prince, kterého stejně nechce. Druhá ze dvou sudiček onoho děvčete ale na sňatku trvá, protože to tak kdysi předpověděla. Desideráta ve své poslední vůli zmínila, ať s Magrátou do Genovy rozhodně necestují další dvě svérázné čarodějky - Bábi Zlopočasná a Stařenka Oggová. Takže jasné, že ty dvě letí s Magrátou také. Přesně, jak Desideráta předpokládala a jak to ve skutečnosti i plánovala (čarodějky vždy udělají pravý opak toho, co jim řeknete). Jak tahle výprava nakonec dopadne? Jakou roli v příběhu sehraje Stařenčin jednooký kocour Silver? A jak to vypadá, když se pan Pratchett nechá inspirovat pohádkou o Popelce? No, to už si přečtěte sami. Můžu jen říct, že jde opět o originální příběh.
Miluju situační humor pana Prattcheta, jeho jízlivé poznámky, rýpnutí a trefná přirovnání, která čtenáři předkládá pomocí svých postav. Jeho knížky jsou vždy sázkou na jistotu!
"Víš, ono soudit, co je dobré a co zlé, je velice ošidné," řekla. "Já sama si často nejsem jistá, kde lidé stojí. Možná je důležité, kterým směrem se dívá ten, kdo to posuzuje."
Tento příspěvek prozrazuje důležité momenty děje, proto je skrytý, abychom vám nepokazili zážitek ze čtení.
Bárka se v životě plácá jako losos v kaluži. Rázně a odhodlaně se rozejde s Václavem, se kterým byla v poslední době už jen ze setrvačnosti. Život jí však udělí bolestivou ránu ve chvíli, kdy umře její milovaná babička. Obnovení vztahu s Václavem se najednou nezdá jako tak špatný nápad, vzhledem k tomu že Bárka potřebuje někoho, o koho by se v tomto smutném období mohla opřít. Z nebe to všechno sleduje babička, která ale dobře ví, co je Václav zač. Nikdy se jí ani nelíbil, jenom ho nechtěla své drahé vnučce vymlouvat. Nyní ale musí zakročit, proto Bárce dává z nebe různá znamení. Těm ale cynická vnučka nejprve nechce vůbec uvěřit..
Losos v kaluži má jednoduchý příběh, u kterého si odpočinete a pobavíte se. Miluju Markétin humor a při čtení jako by mi v hlavě zároveň běželo audio vyprávěné jejím hlasem. :o)) Kapitoly psané z Bářina pohledu se střídají s kapitolami popisované pohledem babičky Milady. Nejprve jsem se musela trochu srovnat s autorčiným pojetím nebe, ale časem jsem si zvykla. Ačkoli bylo chování Báry někdy na facku, jsem ochotná jí to odpustit. Bára totiž není typicky kladná hlavní postava, ale má svoje chyby, zlozvyky atd. Jenže to máme všichni - a právě tím mi byla blízká.
"Meditovat podle mě znamená, že člověk prostě čumí do blba. A když má zavřený oči, tak čumí do blba vnitřně. Ano, meditace je vlastně takový čumění do svýho vnitřního blba. A to je asi tak všechno, co jsem vymyslela první den na pláži."
Tento příspěvek prozrazuje důležité momenty děje, proto je skrytý, abychom vám nepokazili zážitek ze čtení.
Persefona Dimitriouová je nemile překvapena plánem své matky, která ji chce provdat za samotného pána Olympu Dia. Tomu už táhne na šedesát a za dobu, co stojí v čele třinácti nejvýznamnějších bohů Olympu, vystřídal už tři Héry. Všechny se po čase "ztratily" neznámo kam. Persefona pochopitelně nechce být pouhou krásnou ozdůbkou majetnického a krutého Dia, ale chce svobodně rozhodovat o své budoucnosti. Nechce se jen bát, kdy rozmařilého manžela omrzí a on se jí bude chtít zbavit. Rozhodne se proto, že z Olympu uteče. Při svém úprku z nablýskaného Horního města překročí řeku Styx a dostane se až do temného Dolního města. Zde zjišťuje, že existence tamějšího vládce není jen mýtus - Hádes je skutečný! A nejen to, je velmi charismatický a rozhodně stojí za hřích! xD Persefona proto začne spřádat plány na to, jak se Diovi zprotivit. O pošpiněnou a zneuctěnou o ni už snad nebude mít zájem. Hádovi se její plán dokonce začne zamlouvat. Pro něj totiž představuje možnost, jak se pánovi snobského Horního města pomstít za stará příkoří. Od plánů však brzy přejde k vášni a citům..
Nebýt toho, že jsme si Neonové bohy určili jako prázdninové čtení v našem brněnském čtenářském klubu, asi bych si sama zrovna tuhle knížku nevybrala. Nevím ani, jestli ji můžu nějak objektivněji zhodnotit, protože tenhle žánr není můj šálek kávy a já jej nechci zbytečně shazovat. =P Neonové Bohy jsem přelouskala jako eknihu v mobilu za horkých letních nocí, kdy už jsem byla unavená, nechtěla svítit lampou, ale zároveň jsem ještě nedokázala úplně usnout.
Knížka má jednoduchý děj. Zápletka se rychle vyřešila na posledních pár stranách, ale tak on tu asi nikdo žádné zapeklitosti ani nečekal, že? =D Žádná z postav mi k srdci nijak extra nepřirostla. Líbila se mi ale myšlenka převedení světa bohů do moderního pojetí odehrávajícího se v současnosti. Trochu jako takových Padesát odstínů Olympu.. :o))
Pětiletá židovská holčička Shira se od jara 1941, kdy její rodné město a tamní židovskou komunitu napadnou němečtí vojáci, skrývá se svou matkou Rożou v seníku v sousedově stodole. Shira je velmi hudebně nadaná a už jen zůstat v klidu a tiše sedět, aby neprozradila jejich úkryt, jí dělá problémy. Roża se ji proto snaží všelijak zabavit a vymýšlí různé příběhy, aby odvedla její pozornost. Vypráví o kouzelné zahradě, o děvčátku, které nesmí vydat ani hlásku, a o žlutém ptáčku, který zpívá místo ní. Žlutý ptáček vesele poskakuje a zpívá všechno, na co jen holčička pomyslí - vysoké radostné tóny, úryvky skladeb, které si Shira pamatuje z domova, když je hrál tatínek s maminkou, atd. Ptáčkův zpěv pomáhá květinám z kouzelné zahrady růst a vzkvétat. Díky útěkům do smyšleného světa si Shira neuvědomuje nebezpečí běsnící války ani to, jakou cenu musí Roża zaplatit za možnost jejich úkrytu. Jednoho dne ale i ten přestane být bezpečný a Roża se musí rozhodnout, zda dcerce nebude lépe bez ní. Pouto matky s dcerou je však nezlomné. Nemalou roli zde hraje i zmíněná vášeň pro hudbu. Některé melodie ani válečná zvěrstva, ani čas neumlčí.
I přesto že se prvních cca sto stránek odehrává jen v úkrytu ve stodole, je knížka od začátku do konce velice čtivá. Autorka nemusí psát zrovna o hrůze koncentračních táborů, i tak na čtenáře dýchne smutek a bezmoc ukrývaných Židů. Žlutý ptáček zpívá sice není reálným příběhem, je však inspirován pravdivými příběhy židovských dětí, které se jejich rodiče pokoušeli všemožnými způsoby zachránit, a to i za cenu toho, že už je nikdy neuvidí. Mno, musím přiznat, že ke konci už jsem se neudržela a uronila i krokodýlí slzy, Na to, že jde o autorčinu prvotinu, musím říct, že u mě tento příběh zafungoval na sto procent.
"O pouti bez cukrové vaty" jsem četla už krátce poté, co knížka vyšla. Nyní se mi zase náhodou dostala pod ruku a tak jsem si dala rereading. :o)
Tehdy dvaadvacetiletý Ladislav Zibura zde líčí své nečekané zážitky a mnohá dobrodružství, která zažívá během své 1 400 kilometrů dlouhé pěší pouti do Jeruzaléma. S humorem sobě vlastním (někdy také černým jako pravá turecká káva =D) popisuje deníkovou formou den po dni svoji výpravu přes vyprahlé Turecko do Izraele. Jeden těžký batoh, spousta puchýřů, žádná mapa, ale zato spousta překvapivých setkání a neopakovatelných vzpomínek..
Už při prvním čtení se mi knížka moc líbila. A bavila mě i nyní po letech, takže ji rozhodně mohu doporučit. Líbí se mi, jak v ní autor zaznamenává nejen krásy krajiny, kterou putuje, ale i krásy štědrých srdcí těch lidí, kteří ho u sebe pohostili a případně i nechali přenocovat. To vše často i přes jazykovou bariéru.
"Víš, všude na světě jsem potkal jen dva druhy lidí. Ty dobrý a ty špatný. A žádný politik, náboženství ani válka na tom nic nezmění," odpověděl mi námořník na otázku, kde se setkal s nejlepšími lidmi.
Tento příspěvek prozrazuje důležité momenty děje, proto je skrytý, abychom vám nepokazili zážitek ze čtení.
"Co uděláš, když jsi zapomněl všechno, co jsi znal? Začneš zase od začátku."
Uprostřed hlubokého lesa v domcích postavených ve větvích stromů žije chlapec Victor Lawson spolu se svým otcem Giovannim, s malým úzkostlivým vysavačem jménem Rambo a s psychopatickou Sestrou Ratched (= Registrovaný Automat na Testování Chorob, Edukaci a Dekontaminaci). Victor jednoho dne pátrá na šrotovišti po náhradních dílech a najde vyřazeného androida, kterému později vyrobí funkční srdce a pojmenuje jej Hap (Rambo toto jméno vyloží jako Hysterický Antisociální Panák). Obyvatelé domova z náhradních dílů si nejprve nejsou jistí, zda pro ně Hap nebude nebezpečím. Jako osudná chyba se však ukáže Victorovo drobné škrábnutí, k němuž přišel při prohledávání šrotoviště. Jeho krev totiž přiláká pozornost robotů z Města elektrických snů. Ti o pár dnů později vypálí celý lesní domov a odvedou Gia do svých laboratoří, kde hrozí, že bude přeprogramován. Parta našich tří robotů s Victorem v čele se proto musí vydat na dlouhou pouť za záchranou Gia.
V životech loutek je postapokalyptické scifi s místy až černým humorem. Ačkoli Loutky napsal stejný autor jako Dům v blankytně modrém moři, jsou jak svým stylem, tak tématem odlišné. Dům je laskavě ňuňu, kdežto Loutky jsou místy ujeté a některé vtípky lehce balancují na hraně (u některých hlášek Sestry Ratched jsem si říkala jakože vážně? =P =D). Nemusí proto sednout každému. Z pozvolnějšího bláznivého začátku se čtenář prokouše až do bodu, kdy příběh začne nabírat na vážnosti, tempo mírně zrychlí a dovede jej až k dojemnému konci. Líbilo se mi, jak autor předkládá myšlenky o budoucnosti, technologiích, lidskosti a přátelství. Jak myslíte, že byste se cítili, kdybyste zůstali posledním člověkem na Zemi a obklopovaly vás jen stroje?
