Líbí se ti můj profil a chtěl by si mít podobný i ty?
Založit si profilPrávě čtu
Oblíbené literární žánry
Oblíbení autoři
Moje srdcovky
Moje aktivity
Body navíc za skvělé ilustrace českého vydání. Nižší hodnocení dávám za zkratkovitá řešení v průběhu celé knihy a příliš rychlé ukončení příběhu.
Přečteno za dvě odpoledne - ale nebudu prozrazovat mnoho. Od prvních okamžiků nelze nesrovnávat s příběhem o Murtaghovi. Překvapivé? Při bližším pohledu nikoli. Mimochodem, srovnejte obálky obou knih (v anglickém originále - v případě Zaklínače je to cover od Jaime Jonese). Geralt je plný ideálů, ale není beznadějně naivní. Stejně jako k Murtaghovi se k němu řada lidí (a dalších stvoření) chová odtažitě, přesto nachází oporu na naprosto nečekaných místech. A získává si srdce a přízeň velice mocných bytostí. A dostává setsakra na frak. Dalo by se říci, že problémy "přitahuje" - je to ale jinak. Sapkowského Geralt i Paoliniho Murtagh se do nich vrhají po hlavě. Oba mají neodolatelné charisma, a navíc to moc dobře umí s železem. I jejich zbraně zaslouží srovnání. Přes pohnutou minulost rostou mysteriózní meče spolu se svými majiteli, kteří hledají svou vlastní cestu - a odmítají tu "předpokládanou".
Tento příspěvek prozrazuje důležité momenty děje, proto je skrytý, abychom vám nepokazili zážitek ze čtení.
Po delším časovém odstupu od četby ságy o Eragonovi jsem se dostala ke knize Murtagh téměř náhodou. Zpočátku jsem se musela chvíli smiřovat s tím, že nejde o velkolepý příběh, na jaký jsme si zvykli u Eragona. Murtagh vypadá místy nedotažený, šitý horkou jehlou. Obrovskou výhodou ale bylo, že jsem si tentokrát pořídila audioknihu. Chtěla jsem AJ, nicméně i český překlad je velmi působivý na poslech. Postupně jsem se díky skvělému přednesu dostala do "správné nálady" - Murtaghův příbeh je komornější, temnější - možná odráží Murtaghovy pocity odloučenosti - touho po pochopení, zároveň pocit izolace a potřebu "srovnat si o samotě svůj život sám se sebou". Filozofické chvilky a zamyšlení střídá akce a napětí - a to poměrně vyváženě, i když vcelku předvídatelně. Celou knihou nás doprovází Trnův kousavý černý humor, který je zkrátka neodolatelný. Rozumem fandím někdy tvrdohlavému a nenapravitelně naivnímu Murtaghovi. A mé srdce patří - jak jinak - Trnovi ;)
Tento příspěvek prozrazuje důležité momenty děje, proto je skrytý, abychom vám nepokazili zážitek ze čtení.
Knihu jsem pořídila ve formě mp3 - za mě výborně načteno, přednes perfektně sedí s postavami. Sháněla jsem původně AJ, nicméně česká čtená verze mě mile překvapila.
Paolini nezklamal, ani nepřekvapil. Znám jeho styl psaní ze ságy o Eragonovi i Spát v moři hvězd, obě verze velmi čtivé v češtině i angličtině.
Ve světě SCI-FI vzdává Paolini hold velikánům jako byli Asimov, Clarke a další - přitom si zachovává sobě vlastní přístup. Nemohu si pomoci, ale "objekt" ve Fraktálním šumu mi připomíná "objekty" ve Vesmírné odysee - náhlé zjevení, první oťukávání, geometrická dokonalost, fascinace tajuplnou civilizací, která "objekt" zatím neznámého účelu a původu stvořila... težko soudit, ale pro mne je zde jasná paralela, či inspirace.
Pokud očekává čtenář typického Paoliniho - nebudete zklamán. Hlavní hrdina se neustále šťourá v předchozím tragicky ukončeném vztahu (zde linka provázaná s Eragonem - kde se hlavní postava rovněž neustále zaobírala svým nenaplněným vztahem - s existující, ale nepřístupnou Aryou), přese všechny Alexovi nedokonalosti čtenář nakonec hlavnímu hrdinovi fandí a svým způsobem si jej oblíbí.
Dobré počtení / poslech - pokud nečekáte nic víc a nic míň než starého dobrého Paoliniho ;)
