Tak tohle se moc nepovedlo…

Ani nevím, kde přesně začít, tak možná tím pozitivním. Jak má Sarah J. Maas ve zvyku, kniha je napsána velmi čtivě a pokud tomuto žánru a jejímu světu víl holdujete, pak budete otáčet jednu stránku za druhou. Taktéž Nesta prodělala pozoruhodný vývoj osobnosti, občas trochu křečovitě, ale bylo zajímavé její cestu sledovat. Toť asi vše k těm plusům.

Co naprosto utrpělo, byl vývoj zbylých, starých známých, postav, který se táhl přes čtyři knihy (počítáme-li i novelu). Zatímco v původní trilogii jen málo kdo nemiloval Feyre a Rhysanda, jejich komplexní povaha, pro kterou byste jim leželi u nohou, je fuč. Z Rhyse se stal s prominutím blb, který se vůbec nepodobal tomu fialovookému chrabrému muži z předchozích dílů. O panovačné Feyre ani nemluvím. Ale ta si to může dovolit – s ohledem na svůj stav má na náladovost výmluvu.

A teď k té milostné zápletce Nesty a Cassiana – opravdu to muselo být tak laciné? Chvílemi to bylo opravdu až nevkusné. Nemám na mysli samotný popis milostných scén, tam Maas vystrčila růžky a myslím, že se to místy skutečně povedlo, ale ty předvídatelné situace nebo někdy až dětinské narážky. Opravu to má pět set let stará osoba zapotřebí? Když už tam (ve volném překladu, snad to nikoho neurazí) š****í jak bozi, snad by i jejich chování mohlo být vyspělejší. Absurdní žárlení, afektovaná reakce po vyslovení onoho opojného „mate“, jak kdyby na to sestry Archeronovy měly patent. Prostě ne. Slovy klasika, čekala jsem více. Mohu jen doufat, že hvězdnému páru Feysand nepůjdou v přesných stopách a nebude vrcholem jejich souznění zplození potomka. To už tady bylo.

Za pozornost určitě stojí i „girl power movement“, který neurazí a v době snažící se o veškerou možnou vyváženost potěší. Udělat ale z trojice holek po ročním výcviku krvelačné bestie, které v závěrečné zkoušce, na kterou se jiní připravují leta, předčí všechny ostatní… Za mě opět zbytečné. Myslím, že by nikoho neurazilo, kdyby pro jednou stála autorka nohama pevně na zemi, jak je to ve fantasy světě je možné, a dala ego postav, do kterých se zajisté vžívá, stranou.

Abych to shrnula. Děj jako takový tady lehce pokulhává. Opět jsou hlavní hrdinové až neskonale dokonalí, a náhoda jim jde dobře na ruku. Nicméně věřím, že v tomto případě šlo jen o přípravu půdy na další pokračování, na kterém se už jistě pomalu vyšívá. Svět, který Maas stvořila je úžasný (samozřejmě si v něm člověk najde spoustu zřejmých inspirací, ale nikdo po ní nechce, aby byla druhý Tolkien), ale určitě by nevadilo, kdyby čas od času upustila od lidského světa a jeho zvyklostí a vetknula do něj ještě trochu originality. Ona na to má, to víme. Určitě je před námi epické pokračování a přestože mě tentokrát kniha spíše zklamala a místy mě až vytočila, že jsem neměla chuť pokračovat, budu s očekáváním vyhlížet další bichli. Závěrem samozřejmě doporučuji všem příznivcům tohoto žánru. I když se mi kniha nelíbila, v porovnání s předchozími díly v sérii, četlo se to samo a jako odpočinková četba pro příznivce fantasy rozhodně neurazí. Jen nesmíte mít velká očekávání… To si, doufejme, Sarah schovává do dalšího pokračování.