Líbí se ti můj profil a chtěl by si mít podobný i ty?
Založit si profilOblíbené literární žánry
Oblíbení autoři
Moje srdcovky
Moje aktivity
Tohle je velmi aktuální kniha, nad jejímiž tématy by se každý měl (umět) zamyslet.
Historii zasazuje Timothy Snyder do kontextu dnešní doby ve stručných, jasně formulovaných myšlenkách. Je děsivé, co všechno dokázal předpovědět.
•
Možná vás budou prudit vyloženě americké kapitoly, napsané tak, aby je i (pod)průměrně uvažující voliči Trumpa pochopili, nicméně jich není tolik a k dokreslení současného stavu světové politiky jsou důležité.
Nejkrásnější a nejbolestivější vyznání.
Krutá a nesmlouvavá obžaloba.
Ryzí literatura.
Zamilovala jsem se od první stránky, od první věty.
Já jako vůbec nechápu, kde se vyrojila ta vlna negativních recenzí a co od knížky tihle čitatelé čekali…
Za mě je to příručka psaná s lehkostí a nadhledem, navíc perfektně strukturovaná, začátečníkovi servírující vše v logické návaznosti a pokročilým umožňující přeskakovat, aniž by to narušilo systém, přičemž je i dynamika zachována.
Známá a jasná fakta se dávají do souvislostí - není tady nic objevného, ale právě ty souvislosti jsou přidanou hodnotou.
Prosím vás a úplně nejvíc boží je to, kolikrát je v knížce uvedeno slovo “zhlédnout” v různých časech a prostě správně… Jestli jsem někdy chrochtala nahlas blahem, tak teď. :D
Kéž si to přečtou všichni a zapamatují si správné užívání toho krásného slovesa.
•
Jo a ještě jedna perlička ze str. 219 - #summerfan aneb když místo zábavy myslíte na fanoušky. :)))
Psát na web o přečtení knížky Děti nade vše je jako pozvat alergika na rande do botanické zahrady v sezóně květu…,
zrovna tohle bych ale tak moc chtěla, aby na té síti uvízlo, že se toho paradoxu dopustím.
Nevím, kde se vzalo to označení “thrillerově laděný román”.
Asi že “detektivně laděný” nezní dostatečně moderně.
Každopádně to Delphine navlékla ukázkově a pod zástěrku únosu a vyšetřování nahustila tak naléhavou a aktuální sociální sondu, že jsem místy přestávala pod tíhou té reálné absurdity dýchat.
Tohle fakt stojí za přečtení.
Slibuju, že nasbíráte spoustu námětů k přemýšlení.
Tohle je mimořádná kniha.
Hutná, promyšlená a mrazivě reálná.
Za každým fantazijním prvkem je ukrytá metafora, která odkazuje k dříve prožitému a (bohužel) znovu možnému.
Autorka prostřednictvím příběhu působí na čtenářovu realitu a využívá tak síly, kterou literatura má.
“Tam, kde se pálí knihy, dojde nakonec také na pálení lidí.”
<>
Znáte ten pocit, když je knížka výborně napsaná, má fantastickou atmosféru, ale přesto vás nechytne tak, jak by měla?
Tak přesně to se mi stalo s Dcerou sněhu.
Je to taková vyprávěnka s pohádkovými prvky, notně připomínající Knihu džunglí (jen s rozdílným podnebí)…, krásná, podmanivá…, ale sedla mi asi tak, jako když chci poslouchat Depeche Mode a místo nich se z rádia ozve Nick Cave.
Přesně tohle je kniha, kterou bych chtěla, aby četla v dospívání moje dcera, kdybych nějakou měla. :))
Bylo to strašně mile holčičí a než mě za moje zobecnění začnete hejtovat, tak vězte, že to neznamená nic jiného, než že si prostě nedokážu představit chlapa začteného do této knížky. (Ale možná změním brzy názor, můj muž má na nočním stolku připravené k přečtení Malé ženy. :D )
Ten příběh je nápaditý, obsáhne několik časových rovin, aniž byste se v nich ztráceli, a i když je současnosti věnováno značně více prostoru než předcházejícím 300 letům, tak je to konzistentní a zapadá to do sebe.
A fakt mě bavilo, jaké myšlenky tam nenápadně rezonovaly - nesmrtelností počínaje, Faustovskými přáními konče.
• Svůj slovník jsem rozšířila o nové slovo palimpsest.
• Definitivně jsem si Addie zamilovala za její oblibu filmu Na sever severozápadní linkou.
Vždycky si strašně užívám, když se příběh odehrává na mně dobře známých místech. Detektivka z Brna mě proto vyloženě potěšila.
Je to čtivé, příběh má spád, ale zároveň je to tak přitažené za vlasy, že i Dan Brown místy nestíhá. :-D
A co mi teda dost pocuchalo nervy, byl velký skok v deníkových záznamech legionáře, které se prolínají s hlavní, současnou osou příběhu. Všechny zápisky se vztahují k jednomu období, jdou z jasného bodu A (fronta) do jasného bodu B (návrat domů) a pak k poslednímu vede nevysvětlitelný skok ?třiceti? let. V jednu chvíli prostě čtete o návratu domů z 1. světové války a najednou, o pár stránek dál, se mluví o účasti v odboji, nepropustných hranicích a politických výsleších…, takže se dovtípíte, že se odehrál posun v čase, ale v kontextu těch předchozích záznamů to působí strašně nelogicky… Skoro si myslím, že lidé, kteří se neorientují v novodobých dějinách, by vůbec nepostřehli, že jsou o pár dekád jinde. A takových lidí je, bohužel, až děsivě velké množství.
Dalsi z knih, ktera by mela patrit do osnov vseobecneho vzdelani... Nina Špitálníková umi vest konzistentni rozhovory a taky se umi zeptat presne na to, na co se chce zeptat ctenar. ... a protoze jsem egocentricka zena, ktera povazuje auta a svou schopnost ridit je za stredobod vesmiru, tak me nejvic namichlo tvrzeni, ze zena nema na rizeni auta geny. No tak pochopitelne...
Par iniciacne-literarnich poznamek:
• “Severokorejska propaganda tvrdi, ze za tri roky napsal Kim Cong-il 1500 knih a za pouhe dva roky slozil sest oper, ktere jsou ---lepsi nez kterakoli jina dila v historii hudby.---”
• “Kim Il-song prohlasil, ze ---lide nectou proto, aby si ukratili cas nebo si odpocinuli. Lide ctou pro lepsi porozumeni zivotu, aby nasali vzneseneho ducha obycejnych lidi, kteri oddane slouzi vlasti, lidu, aby ziskali duveru ve stastnou budoucnost, kterou vytvareji.--- Literatura mela byt degradovana na pouhy ideologicky prostredek Korejske strany prace.”
