P. D. Jamesová: Potomci lidí

Pátek 1. ledna 2021

Dnes, časně zrána, 1. ledna 2001, tři minuty po půlnoci, byl v hospodské rvačce na předměstí Buenos Aires ve věku dvaceti pěti let, dvou měsíců a dvanácti dnů zabit poslední člověk narozený na Zemi. Jestliže se dá věřit prvním zprávám, Joseph Ricardo zemřel tak, jak žil. Nebylo pro něj vždy snadné vyrovnat se s tou poctou, jestli se dá vůbec o něčem takovém mluvit, s faktem, že je posledním člověkem, jehož narození bylo oficiálně zaznamenáno, ale jehož sláva nikterak nesouvisela s jeho osobními schopnostmi či nadáním. A teď je mrtvý. Ty zprávy se k nám do Británie dostaly v programu státního rozhlasového vysílání v devět hodin a já jsem se je dověděl čirou náhodou. Zrovna jsem se usadil, abych začal tenhle deník, v němž bych zachytil druhou půlku svého života, když jsem si všiml času a napadlo mě, že bych si ještě mohl poslechnout stručný přehled událostí. Ricardova smrt byla až na posledním místě a hlasatel se o ní zmínil neutrálním tónem několika nevýraznými větami. Mně ta zpráva připadala jen jako další drobné ospravedlnění mého předsevzetí psát si deník. První den nového roku a den mých padesátin. Jako dítěti mi vždycky lichotila tahle pocta, navzdory určité nevýhodě, že ten den následoval brzy po Vánocích a pro obě oslavy musel stačit jeden dárek, který nikdy nevypadal lepší než ten, který bych normálně dostal. Tyhle tři události, Nový rok, moje padesáté narozeniny a Ricardova smrt, jsou jen chabým důvodem pro poskvrnění prvních stránek zápisníku. Ale budu pokračovat, snad abych se alespoň trochu bránil osobní apatii. Když nebude co zaznamenat, zaznamenám nicotu, a pak, až dosáhnu požehnaného věku – jestli ho vůbec dosáhnu, i když většina z nás to očekává, protože jsme experty na prodlužování života –, otevřu jednu ze svých plechovek s ulitými sirkami a zapálím si takový malý ohňostroj marnosti. Vůbec nezamýšlím zanechat deník jako svědectví o posledních dnech lidstva. Ani ve svých nejsobečtějších náladách se nedokážu takhle klamat. Jaký zájem by někdo mohl mít o deník Theodora Farona, doktora filozofie, člena Merton College na Oxfordské univerzitě, historika viktoriánského věku, bezdětného, rozvedeného, opuštěného, jehož jediným právem být povšimnut je skutečnost, že je bratrancem Xana Lyppiatta, diktátora a Guvernéra Anglie. Žádné osobní zásluhy mu nemohou být připsány. Po celém světě připravují státy k uskladnění své závěti pro příští generace, které, jak se občas stále ujišťujeme, nás mohou vystřídat, pro stvoření z jiných galaxií, jež možná přistanou v zelené divočině a budou se ptát, jaké formy života kdysi tuto planetu obývaly. Ukládáme naše knihy i rukopisy, spoustu maleb a kreseb, notové zápisy a hudební nástroje, umělecká díla. Největší světové knihovny budou do čtyřiceti let zatemněny a zapečetěny. Budovy, alespoň ty, které se nerozpadnou, promluví samy za sebe. Pískovec v Oxfordu nejspíš nepřežije víc než pár století. Vždyť už teď se univerzita pře o to, jestli se vyplatí opravovat opadávající fasádu Sheldonian College. Ale já si rád představuju ty mytické bytosti, jež přistanou na náměstí Svatého Petra a vstoupí do baziliky, tiché a odrážející jejich kroky pod nánosy staletého prachu. Uvědomí si vůbec, že tohle patřilo k největším chrámům, které lidstvo postavilo pro jednoho ze svých bohů? Budou zvědaví na podstatu toho Boha, který byl uctíván s nesmírnou pompou a slávou, překvapí je jeho symbol, dvě zkřížená břevna, tak neočekávaně jednoduchá, ztěžklá zlatem a posázená drahokamy? Nebo budou jejich hodnoty a myšlenkové pochody našim natolik vzdálené a cizí, že se jich nic z bázně a nádhery nemůže dotknout? Ale navzdory objevu – myslím, že to bylo roku 1997 – planety, o níž astronomové tvrdí, že by na ní mohl existovat život, jen několik z nás opravdu věří, že přijdou. Musí tam být. Je opravdu nesmyslné se domnívat, že pouze jedna malá oběžnice v nekonečné rozloze vesmíru je schopná rozvoje a existence života inteligentních bytostí. Jenže my se k nim nedostaneme a oni k nám nepřijdou. Před dvaceti lety, kdy už byl svět napůl přesvědčený, že náš živočišný druh ztratil schopnost reprodukce, se pátrání po posledním narozeném člověku stalo světovou posedlostí a otázkou národní hrdosti a mezistátního boje, v konečném výsledku stejně bezvýznamného jako nelítostného a rozhořčeného. Aby narození mohlo být potvrzeno, bylo třeba udat čas na desetinu vteřiny. To celkem účinně vyloučilo vysoké procento lidí, kteří znali datum, ale ne přesnou hodinu, a všeobecně se uznávalo stanovisko, i když se nezdůrazňovalo, že výsledek nemůže být nikdy konečný. Skoro jistě v nějaké zapadlé džungli, v primitivní chatrči, vyklouzl na světlo boží nepozorovaně poslední člověk, nezaznamenaný a světem opominutý. Ale po měsících zkoumání a znovuověřování byl nakonec oficiálně uznán Joseph Ricardo, smíšené rasy, narozený jako nemanželský v nemocnici v Buenos Aires, dvě minuty po třetí hodině západního času 19. října 1995. Když už byl jednou závěr potvrzen a vyhlášen, Ricardovi nezbylo než těžit ze své popularity, jak nejlépe umí, zatímco svět, jako by si náhle uvědomil marnost svého počínání, odvrátil pozornost jinam. A teď je mrtev a já dost pochybuji, že by ještě nějaká země měla zájem vytáhnout dalšího kandidáta ze zapomenutí. Méně než nadcházející konec našeho druhu nebo dokonce neschopnost mu předejít nás rozčiluje a demoralizuje naše selhání při pátrání po příčinách našeho fiaska. Západní věda a západní medicína nás nepřipravily na závažnost tohoto konečného selhání a na naše ponížení. Existuje spousta nemocí, které bylo těžké diagnostikovat a léčit, jedna téměř vylidnila dva kontinenty, než se vyčerpala. Ale nakonec jsme vždycky dokázali určit příčinu. Pojmenovali jsme viry a bacily, které nad námi dokonce i dnes k naší zlosti vítězí. Západní věda byla naší modlou, všemocná nás chránila, utišovala, uzdravovala, zahřívala, krmila a bavila, a my jsme se cítili oprávnění kritizovat ji a občas ji odmítat, jako lidstvo vždycky odmítalo své bohy, ale s vědomím, že navzdory našemu odpadlictví bude pro nás toto božstvo, náš výtvor a otrok, stále pracovat. Anestetika na utišení bolesti, náhradní srdce, nové plíce, antibiotika, točící se kola a pohyblivé obrázky. Vždycky se rozsvítilo, když jsme zmáčkli vypínač, a když ne, dokázali jsme najít příčinu. Technické a přírodní vědy nikdy nepatřily k mým koníčkům, v nich jsem odjakživa nebyl silný v kramflecích. Trochu jsem pochytil ve škole, a ve svých padesáti jim rozumím jen o malinko víc. Přesto jsou také pro mě bohem, i když samotné výsledky se mi zdají nepochopitelné, ale s ostatním světem sdílím rozčarování nad tím, že bůh je mrtev. Docela jistě si vybavuji sebejistá slova z doby, kdy se ukázalo, že nadevši pochybnost není žádná žena těhotná: „Potrvá nám nějaký čas, než přijdeme na příčinu zjevné celosvětové sterility.“ Uteklo dvacet let a my už nedoufáme, že bychom se dočkali úspěchu. Jako chlípný hřebec, náhle přistižený při impotenci, jsme hluboce poníženi v naší ješitnosti. Přes všechny naše znalosti, inteligenci i moc nedokážeme dělat to, co zvládne každé zvíře bez uvažování. Vůbec se nedivím, že je jedním dechem uctíváme i nenávidíme.