"...Tak budu čekat. Budu čekat, dokud se mi nevrátíš," odvážil se říct s nadějí v srdci. "Nevzdávej se štěstí, co by ti mohla dát opravdová manželka, Huku." "Žár uhasíná s věkem. Ty jsi jediná. Nerozdělím, co spojil Bůh a moje krev," prohlásil se zanícením, o němž si myslel, že už dávno vyhaslo. Alberie k němu zvedla pohled plný něhy. Jejich ústa se dlouze spojila v prudkém polibku. Pak ji Huc jemně odstrčil. "Teď už běžte. Ale nejdřív se obě převlečte. Tyhle potřísněné šaty mi poslouží jako důkaz. Ať je vlčice roztrhá na cáry. Alberie přikývla. "Sbohem, má ženo," dodal a sotva vystačil s dechem, jak mu docházely síly...