Kniha mapuje rozmanité projevy a ohlasy rezistence vůči komunistickému režimu v Československu v letech 1948 až 1989. Autoři chápou rezistenci jako přirozenou a často spontánní reakci jedince či skupiny osob na „totalitní, nelidské, nezákonné nebo morálně neakceptovatelné požadavky režimu“, jenž se snaží prosadit závazný ideový výklad světa, vychovávat či převychovávat, a neváhá proto zasahovat i do volnočasových aktivit ve snaze usměrňovat a modifikovat jejich průběh.
Svým způsobem představuje rezistence pomyslnou základnu společenského vzdoru, který může vyústit jak v opoziční postoj, snažící se nenásilnou formou reformovat stávající systém, tak v aktivity odbojové, usilující o jeho zánik, a to i za použití násilí. Různé projevy rezistenčního chování, kterým je věnována tato kniha představují jakousi přirozenou obrannou reakci jedince, jenž se tímto způsobem snažil realizovat svou představu o světě, popřípadě prosadit vlastní zájmy v pracovním i každodenním životě, aniž by přitom a priori usiloval o střet s režimem, či dokonce vytvářel nějaký programově-politický rámec své činnosti.
Zda skutečně ke konfliktu nakonec došlo, záviselo nejen na intenzitě a formě projeveného vzdoru, ale rovněž na aktuálním stupni „sankční nálady“, bdělosti bezpečnostních orgánů a bohužel i na míře kolaborace sousedů či spolupracovníků aktéra některé z vybraných klíčových forem rezistence.
