Pokojík

Výpověď o tom, že touha po hlubině bezpečnosti v tomto světě znamená především tento svět a jeho nepravdivost demaskovat. Příběh z Prahy padesátých let minulého století vypráví o hledání místa k životu a zároveň o nemožnosti sžít se s mašinerií socialistického provozu prosáklého nejen ideologií, ale též maloměšťáckou povrchností. Postupně a neokázale se odkrývá existeciální naléhavost příběhu. Poetika Pokojíku plyne především z dovedné literární skladby a způsobu, jakým autorka (1931 - 1977) odposlouchala jazyk svých současníků a jak s jeho pomocí charakterizuje postoje jednotlivých postav.

"Mířím k těžkým dveřím obrovské budovy. Tlačím do nich. Jsou velké. Chci a nechci, aby povolily. Za nimi je šero, prostor, široké schody nahoru, v okénku sedí vrátný, svítí. Hned, jak vejdu, se mě zeptá, co tu chci. Co mu řeknu? Hledám místo. Sami mi oznámí, až někoho budou potřebovat. Sami rozhodnou, kam mě přidělí. Je tam místo. Všude je, někde tam. Je. Jen tam vejít. Oni vědí, že ho nemám. Jak se tam dostat?"