Múr plaču

Narodila se 20. července 1914 ve Vrútkách. Lidovou a měšťanskou školu vychodila v rodišti, pak studovala na učitelském ústavu v Bratislavě. V letech 1937-1939 pracovala jako redaktorka časopisů Slovenský východ a Novosti v Košicích. Během války žila v Prešově a Bratislavě a věnovala se literární tvorbě. V letech 1945-1951 byla ředitelkou nakladatelství Svojeť v Košicích. Po přestěhování se do Bratislavy pracovala nejdříve v podniku Obnova (1951-1954) a potom v západoslovenském vodárnách a kanalizacích (1954-1960). Roku 1960 se stala redaktorkou dětského časopisu Jitřenka, kde působila až do odchodu na důchod v roce 1972. V letech 1990-1992 byla poslankyní NR SR za DS. Žije v Bratislavě.
Narodila se 20. července 1914 ve Vrútkách. Lidovou a měšťanskou školu vychodila v rodišti, pak studovala na učitelském ústavu v Bratislavě. V letech 1937-1939 pracovala jako redaktorka časopisů Slovenský východ a Novosti v Košicích. Během války žila v Prešově a Bratislavě a věnovala se literární tvorbě. V letech 1945-1951 byla ředitelkou nakladatelství Svojeť v Košicích. Po přestěhování se do Bratislavy pracovala nejdříve v podniku Obnova (1951-1954) a potom v západoslovenském vodárnách a kanalizacích (1954-1960). Roku 1960 se stala redaktorkou dětského časopisu Jitřenka, kde působila až do odchodu na důchod v roce 1972. V letech 1990-1992 byla poslankyní NR SR za DS. Žije v Bratislavě.
Po víceleté časopisecké přípravě knižně debutovala sbírkou povídek a rysů Zrcadlový most (1941). V 40. letech napsala dramatu Mária (1943), Kdosi je za dveřmi (1944) a Žiji cizí život (1947) o osudech mladých žen. V prvním románu Přístav klidu (1944) zobrazila životní příběhy několika generací zemanského rodu z Liptova. V trilogii Andělská zem (1946), Hora pokušení (1948) a Dievočka, vstaň! (1948) popsala životní příběh dívky z horské samoty. V následujícím románu Ďáblův čardáš (1958) tematicky sáhla do období prvních poválečných let. V následujících letech se zaměřila na tvorbu pro děti a mládež. V kratších prózách Jakubko (1959) a Šedá húska (1959), jakož i v novelovom triptychu Taková divná jaro (1962), širší komponované novele Bosý generál (1962) a v později vydané knize povídek Otec, řekni pravdu (1977) vyprávěla příběhy malých dětí z let války a SNP. V dívčím románu Večer nepřijdu (1964) se tématicky vrátila do současnosti a zobrazila v něm citový život dívky na prahu dospívání. Jako psychologickou sondu do duše dospívajícího chlapce lze charakterizovat i román Moje je pomsta (1967). Romantickou kompozici i stylizaci má román Hříšná země Atlantis (1966). V 60. letech pro nejmenší děti ještě napsala autorské pohádky Do vidění, Zuzanka (1966) a Hanibal za branou (1970), Pihovatý nosík (1970), Maťko a já (1986), jakož i loutkovou hru Bambusová princezna (1966).
Po desetiletí tvorby pro děti a mládež se opět vrátila k psaní pro dospělé. Nejdříve to byla kniha povídek Kamenný růženec (1970), pak napsala historickou trilogii Alžbetin dvůr (1971), Volání větru (1974) a Květ hrůzy (1977), v níž zobrazila životní osudy čtyř generací více zemanskych rodin v Turci od 18. století až do nedávné minulosti. V souboru novel Hodina zažíhania svící (1979) se tématicky vrátila do současnosti. Po tomto krátkém období se opět vrátila k historické tématu. Životní osudy několika generací koželužny popsala v románech Hedvábná stezka (1980), Žízeň (1981) a Klikatý let motýla (1983). V beletrizovaných memoárech Vějíř s fialkami (1986) představila celou galerii svých přátel a literárních druhů. Tématem románu Hlas starých houslí (1988) je život a mezilidské vztahy v domově důchodců. Sondou do života rodiny a školy současných městských dětí ze sídliště je próza pro mládež Spát na slunci (1988). V románu Noční koncert (1989) vyprávěla osud skupiny dávných Slovensku vystěhovalců, kteří dožívají v domově důchodců v Kanadě daleko od vlasti. V románu Víno králů (1993) zobrazila životní osudy skupiny maturantů z roku 1939. V románu Harlekýnové miliony (1994) tematicky sáhla do prostředí a zákulisí parlamentní praxe. Životní příběh starého manželského páru vyprávěla v románu Vraní oči (1995). Osudy dvou žen, které se nikdy neviděly a neuvidí, zachytila ??v románu Dvě slova (1966). Vztah manželů Adama a Evy a jejich syny Petra a Pavla obnažila zase v románu I v ráji prší (1997). Osud mladého narkomana a jeho těžce-hořký návrat ze dna nicoty popsala v knize Růže ze samého dna (1997). Své soukromí odhalila v vzpomínkové próze s názvem Ještě jednou (1998).
H. Zelinová je průkopnicí rozhlasového a televizního dramatického žánru na Slovensku. Již v 40. letech pro rozhlas napsala hry Kytice pivoňkou (1946) a Vavřínový věnec (1948). Později to byly historické i pohádkové hry Valghata (1956), Kde hvízdají drozdi (1960), Jánošíkova píšťala (1960), Tma má modré oči (1962), Bosý generál (1962), Palička štěstí (1965), Kismet (1968). < BR> Pro televizi napsala hry Iluze (1956), Jakubko (1959), 49 dní (1960), ametystový květ (1965), Bambusová princezna (1966), Slunečnice (1967), Světlo na spodní ratolesti (1967), Kamínek z mého prahu (1968), Kamenný růženec (1969), Rosa na trávě (1972), pohár plná ambrózie (1974) a některé jiné.