Anežka

Předsudky

Teda! Čekala jsem od tohoto románu dost, ale Anežka mě stejně dostala a všechna moje očekávání předčila! Kniha se věnuje tématu, které je sice v české společnosti hojně diskutováno a podobných příběhů, jako nám vypráví Viktorie Hanišová, se už zřejmě v realitě pár odehrálo, nicméně česká literatura mu ještě podle mého názoru nevěnovala dostatečný prostor.

Téma, o němž je řeč, bohužel není veselé, jde totiž o adopci a výchovu romského dítěte a předsudky s tím spojené. Navíc Hanišová tématu svým zpracováním rozhodně na veselosti nepřidala – to je totiž surové a temné, ale skvělé!

Kniha zobrazuje osudy dvou hrdinek – Julie a Agnes - ve dvou časových liniích. Jedna se odehrává v současnosti a druhá popisuje život Julie, od jejího dětství, mládí, prvního vztahu a tak dál, až se nakonec protne s linkou současnou. Julie vyrostla na vesnici za minulého režimu a vychovala ji matka, která byla typ člověka „buď zticha, drž krok a nic se ti nestane“. To velmi ovlivnilo Juliinu povahu a život. Stala se z ní totiž měšťačka, kariéristka a perfekcionistka s jasně vyhraněnými názory na vše. Jednoho dne ale prostě dojde k tomu, že adoptuje romské dítě. Jak se to stane a jak se Julie vypořádá s výchovou?

Ústředním motivem v knize jsou předsudky. Navenek se můžeme tvářit, že jim nevěříme, je tomu tak ale ve skutečnosti? Dokážeme se od nich oprostit? Kniha ukazuje, že nikdo není ve všech směrech pouze ten dobrý, nebo ten zlý a nikdo nedělá pouze dobrá životní rozhodnutí. Jde spíše o to, jak se s nimi člověk a jeho okolí vypořádá.

Dílo je navíc psáno krásnou češtinou, autorka umí volit slova, aby navodila vhodnou atmosféru nebo aby vykreslila emoce postav. To čtenáře čeká hned na první straně: „Navzdory časné ranní hodině mi domovní dveře z rukou vytrhlo prudké slunce. Vydala jsem se dolů svou obvyklou trasou a přitom zírala do vyprahlého, rozpukaného chodníku. Kolikrát už jsem tudy šla, touhle uličkou hanby, s pocity ponížení, vzteku i strachu. Těžký vzduch mi hrbil záda, ploužila jsem se ulicí jako stařena.“ Přesto ale text není zahlcen metaforami a dílo je čtivé od začátku do konce.

Anežka je kniha, při jejímž čtení máte celou dobu divný pocit v břiše nebo vám běhá mráz po zádech, což nezmizí ani po dočtení. To proto, že v ní není ani slovo navíc. Stejné nejisté pocity ve mě vyvolalo třeba čtení románu Do tmy.

Možná ještě stále nevěříte současné české literatuře a myslíte si, že vás nedokáže správně upoutat. Kdybyste to ale chtěli změnit, Anežka je rozhodně jedna z knih, se kterými byste měli začít a změnit tenhle hloupý předsudek. :)