Kniha
Nekorektní epigramy korektní doby (1) zkoumá prostřednictvím epigramů možnosti kognitivní poezie, jejímž je průkopníkem, při popisu dnešního politického a veřejného života, přičemž se nevyhýbá žádnému sebecitlivějšímu tématu včetně Evropské unie nebo zběsilosti nového typu radikalismu útočícího na samotné základy rozumu a smysluplné komunikace. Za svůj vzor právem označil Jaroslav Malina geniálního a dodnes nepřekonaného politického glosátora Karla Havlíčka Borovského, v některých ohledech však Malinovy epigramy připomínají rovněž ostře satirické verše Josefa Svatopluka Machara z druhé poloviny dvacátých let dvacátého století. Zatímco první ze zmíněných autorů zkřížil svůj meč s tradicionalismem a anachronickou byrokracií habsburské monarchie, druhý si po rozchodu s Tomášem Garriguem Masarykem vzal na mušku slabiny demokratické Československé republiky. Jaroslav Malina tvoří v „pozdní době“ západní civilizace, kdy se zdá, že se naplňují temné prorocké vize o „zániku Západu“ Oswalda Spenglera. Vizionářský historik osmnáctého století Giambattista Vico uvedl, že nejlepším prostředkem pro zachycení povahy společnosti, která ztratila víru v rozum, jazyk a budoucnost, je ironie. A právě tato rétorická figura příznačně prostupuje Malinovy „nekorektní epigramy“. Americký literární kritik Harold Bloom napsal, že pouze největší umělci světových dějin, William Shakespeare, Honoré de Balzac nebo Charles Dickens, dokázali ve svých dílech vytvořit prakticky paralelní vesmír, který nicméně působí věrohodně. Jaroslav Malina v řadě svých básnických sbírek pravděpodobně nestvořil alternativní svět, ale velmi autenticky a pronikavě popisuje a kriticky komentuje ten náš, což je jeho nezpochybnitelným přínosem současné české literatuře.
