Autora současného knižního titulu TENISOVÁ RAKETA ve výtvarných a básnických variacích, celostního antropologa prof. Jaroslava Malinu, čtenářská obec zná jako špičkového učence, ale i zarytého tenisového nadšence, jenž celoživotně zdárně praktikuje „bílý sport králů“ jako umění i vědní obor, pro nějž se začíná prosazovat označení tenisologie. Lze jen doufat, že dva jiné velkoryse pojaté tenisologicky-uměnovědné projekty, Jaroslav Malina – Tomáš Bím, UVEDENÍ DO TENISOVÉHO UMĚNÍ (Antropologické a výtvarné hledisko) a Jaroslav Malina, TENIS HUMORNĚ I VÁŽNĚ aneb Z ČESKA DO WIMBLEDONU A ZASE ZPÁTKY (slovem i obrazem), připravené k vydání přes koronavirové a s nimi spojené ekonomické krize záhy spatří světlo světa k potěše všech zainteresovaných milovníků sportovní historie, výtvarných děl inspirovaných tenisem, Malinových nenapodobitelných poetických komentářů a fundovaných encyklopedických výkladů.
Za ochutnávku k plánované tenisové trilogii lze považovat současný svazek, který vsadil na zdánlivě prozaickou součást sportovního vybavení, tenisovou raketu, nadto její vysloužilé a dávno odložené exempláře, jež by v lepším případě skončily jako memorabilia podivínských sběratelů, v tom horším někde na skládce komunálního odpadu. Z malinovsky osvícené iniciativy se však tyto pro běžného nezainteresovaného jednotlivce nezáživné předměty převtělily díky umu tří desítek našich předních výtvarníků v hodnotné umělecké objekty – v duchampovské tradici nevšední „ready mades“. Malinovy básnické doprovody každého vyobrazení vyvracejí vžitou představu, že raketa je běžný nástroj pro odpal míčků, jež v dřevních dobách předchůdkyně tenisu, jeu de paume („hra dlaní“), bylo nutné bolestivě odrážet holou rukou či rukavicí.
Pokud bychom chtěli s jistou nadsázkou parafrázovat obsah tohoto raketového opusu, nabízí se maně slovní hříčka „Tenisová raketa je naše parketa“. Označení parketa, převzaté ze sportovního zpravodajství, původně v halové košíkové, napovídá, že zúčastnění výtvarníci si téma „ready made raket“ bytostně osvojili, jsou v něm jako doma. O to hodnotnější jsou jejich výsledné artefakty, využívající hlavně motivy hlavy (dlouhodobý předmět fascinace Jaroslava Maliny), fyziognomie, výpletu navozujícího představu mřížoví apod., podle umělcovy/umělčiny fantazie. Autor těchto řádek se k příměru raketa vs. parketa dal inspirovat titulem antologie kriminálních příběhů z tenisového prostředí (Otto Penzler [2009], Murder Is My Racquet. New York: Hachette Book Groups), který díky své ambivalenci umožňuje překlad „Vražda je má raketa/branže, rachota“. Tím rozhodně nechce naznačit, že vyobrazené rakety a s nimi spojené příběhy evokují násilí tak jako zmíněná publikace – právě naopak, snad až na jedinou výjimku („Zločin a trest“, kdy aktérka nesportovně roztříští hlavou své rakety hlavu hlavního rozhodčího), jde vesměs o výjevy pohodové, umožňující vychutnat si – přes zvýšenou agresivitu prudkých smečů a vražedných podání, jež přinesl „raketový“ technologický pokrok – lahodné ovoidní tvary uměleckých děl a doprovodných poetických variací.