"Vybrané básne autora strednej staršej generácie, doplnené o cyklus nových veršov "Poďme, vyrážame!" Kniha je bohato ilustrovaná fotografiami autora a jeho slovenských i zahraničných kolegov, jeho rodiny. Okrem doslovu od českej poetky Jany Štroblovej nájde čitateľ v knihe aj úryvky z rozhovorov s M. Richterom." Slovenský rozhlas, Literárny týždenník, Knižná revue
"Milan Richter je básník, spontánně reagující i na sebenepatrnější podněty zvenčí. Není těžké ho odlišit od těch, kdo se pohybují jen v začarovaném kruhu svého prvního, druhého či bůhvíkolikerého „já“ a vzbuzují čím dál rozšířenější mínění, že poezie je v podstatě nudná záležitost. Schopností bezprostředních reakcí a zároveň objektivizačním úsilím – snahou dodat jakési obecnější platnosti i zážitkům nejsubjektivnějším – připomene Richter tu a tam našeho již nežijícího Miroslava Holuba. Pro oba je navíc charakteristická jejich chuť obracet všední události naruby, objevovat skryté, často groteskní souvislosti a těmi se jako magickou osnovou ubírat k překvapivému závěru. U obou je všudypřítomná hořká až nemilosrdná ironie a kritičnost k jakýmkoli iluzím, ať už osobním či společenským. Holub však měl přece jen aspoň jednu víru, a to víru ve všemocnost vědy, především pak v rozum. Takovou víru Richter nehlásá. Je citovější než Holub, jde ovšem o city vesměs neradostné. Soucit („nelítostná lítost“) s bezbrannými (dětmi, starými lidmi a zvířaty), jimž většinou není pomoci. Úzkost („na smrt úzkost“) z lidské rozpínavosti, z touhy ovládnout přírodu a všechno ostatní. Vědomí, že zaštiťovat se v tomto směru rozumem je nerozum. Ke všeobsáhlé skepsi Milana Richtera opravňuje i paměť krve, zadřená tříska židovské zkušenosti, jaká snad co do síly tragického prožitku nemá v současné poezii obdoby.
(...)
Snadnému vydávání některých Richterových básní nesporně v minulosti bránily i důvody další. Není to básník zrovna nepolitický, o jeho kritičnosti tu také padla už zmínka. Verše jako „Čo pekné vymyslíš v sivom meste, / ani mráz sa tu neudrží, / ani vzduch nemá čisté svedomie“ se někdejší vládnoucí moci věru líbit nemohly. Nebo představa sídliště plujícího jako „výletný parník vodami cintorína“, anebo tvrzení, že „v manéži života sú len dravé zvery, / cvičené poníky, šašovia a kurvy!“ A což teprve otevřené přiznání, že židovský prožitek neskončil vyhlazováním za války! V básni Ve mně zbořený chrám se mimo jiné praví: „Vo mne zbúraný chrám / mal tehly z pecí Osvienčimu, / na dreve jeho lavíc sedeli nevinní, ktorých zo zločinov / usvedčovali vlastné, naspamäť naučené frázy, / za jeho tórou sa skryli dobrodinci, otcovi priatelia, // keď pod jeho rakvou chrám sa náhle zrútil / pred mladou tvárou mojej matky, / ktorú Boh nechal samu s tromi deťmi / v tom holokauste päťdesiatych rokov…“
Veškerá tíha totality, vlastně všemožných totalit, která spolu s neustále se připomínajícím židovským údělem a dalšími a dalšími, tu většími, tu menšími zemskými tíhami ležela zřejmě vždycky jako kámen na Richterově tvorbě, byla nadmíru čitelná. A zrovna tak hořkost nad tím, že musel mnohé básně zapřít a u jiných strpět, „aby z lešenia hotovej básne vypadol verš, / aby ho pred mojím rozzúreným srdcom / nafľaku zabili“. Podobně jako anděl s poraněnými křídly prochází jeho tvorbou obraz bláznivého básníka shrnujícího střepy veršů i s krví – do šuplíku.
(...)" Jana Štroblová
