Kniha proslulého židovského filosofa Martina Bubera (1878–1965) Příběhy rabiho Nachmana vyšla poprvé v r. 1906. Jde o výběr výroků a tvůrčí převyprávění části příběhů z původní textové sbírky Sipurej ma‘asijot, tradující výroky, příběhy a pohádky rabiho Nachmana z Braclavi (1772–1810), zakladatele jedné z předních chasidských škol.
Úvod knihy tvoří významný esej o židovské mystice a jejím chasidském „rouchu“ ze školy r. Nachmana, v němž Buber podává své rané postřehy a názory na toto téma. Židovská mystika nese podle Bubera rysy protikladů, v nichž vznikla – na jedné straně tísnivé životní podmínky a bolestná zkušenost exilu, z nichž plyne askeze, a na druhé straně extatický prvek, zcela uchvacující duši. Nese také rysy synkretismu, nicméně v různých dobách se vynořují její původní, nosné prvky, jako tomu bylo mj. v době vzniku chasidského hnutí. Buber zdůrazňuje opravdovost náboženské zkušenosti, která se zvedala z lidu, hrozilo-li elitám (v tomto případě talmudským učencům) ustrnutí v sebestředné neživotnosti. V hnutí spatřuje osvobození se k bezprostřednosti mystického vnímání a zároveň příležitost, jak novým způsobem vyjádřit tradiční nauku, čerpající zejména z lurjánské kabaly. Jeden z nejvýznamnějších rysů chasidství viděl právě ve zvnitřnění kabalistické etiky, které ústilo v radostný život s Bohem ve světě.
Další část knihy tvoří „Výroky rabiho Nachmana“ představující krystaly jeho učení a zvoucí k meditaci, a konečně příběhy, jež r. Nachman vyprávěl na náhlý popud jako paraboly prolínání vnitřních a vnějších vrstev světa (jde o první autorské zachycení židovských pohádek). Důraz je v nich kladen na dění a proměny, jež mají svůj symbolický smysl. Buberova sbírka obsahuje šest příběhů z původních třinácti; převyprávění je živeno Buberovým vybraným jazykem a schopností vtáhnout čtenáře do děje.
