Tradiční cirkus žije. Co o něm ale ví současný člověk v době informačních technologií? To co si vygoogluje, to co ho v prvních pár vteřinách zaujme v televizním spotu na či na YouTube. V dnešní době zaujmou ti viditelní, jiní, barevní. Principál s hipísáckou vizáží, ten s tygrem na vodítku, v blízkosti lídra politického hnutí....
Jaký je ale dnešní tradiční cirkus? Ten pod šapitó, v kruhové manéži, ten, kde jsou zvířata, artisté, klauni nebo komici, kde hraje hlasitá hudba, kde se prodává cukrová vata a místo frkaček světelné meče pro malé kluky. Může o něm podat svědectví muž, který se vymyká z představ o tradičním cirkusákovi?
Neuvidíte ho v červené atile - tom archaickém oděvu uherských hulánů z předminulého století - který byl po léta spojován s cirkusy, ani v černém fráčku s cylindrem. Neuslyšíte ho, jak s chrchlajícím a vazbícím mikrofonem uvádí program ve vlastním podniku, natož aby nahrával na „vtipné“ odpovědi prostořekému klaunovi. Ale když ukážete jeho snímek každému druhému u nás v Čechách, řekne : „To je ten komediant…od cirkusu. Principál.“
Jaromíru Joo je letos šedesát. Pokusme se hledat v jeho příběhu odpovědi na to, jaký je dnes cirkus a proč je takový, pokusme se poznat pozoruhodného muže. Pro někoho možná povrchního samožera, který nedělá to, co by okolí od ředitele podniku o 40 zaměstnancích s početnou širokou rodinou očekávalo. Snažme se poznat člověka, který miluje svou práci, dává ji všechno, snaží se, aby cirkus, jako žánr zábavného umění u nás přežil a vydělal na sebe a samozřejmě na ty, kteří ho dělají.
