Den splněného přání

Přečtená

Autorovi sotva pětadvacetiletému v čase, kdy zde nikdo Orwellovu vizi světa roku 1984 nemohl znát (kniha byla těžce zakázaná a nedostupná), podařilo vytvořit „Orwella v kostce“, a přitom prózu neepigonskou a nadčasovou.
Návštěva Města podřízeného Kolosu, jehož obyvatelé jsou živeni výhradně ocelovými šupinami a pokorně odevzdávají kolosu nejen všechny své síly v úmorné práci, ale i své děti – to je čtenářský zážitek strhující, tísnivý, napínavý, provokující k úvahám… Je vůbec někdy a někde v lidských silách uniknout manipulaci? Jak dalece rozumíme postavám tohoto příběhu? Nebo se jim dokonce podobáme?

Za studií v průmyslu obětovaném městě Ústí nad Labem mě někdy v polovině osmdesátých let minulého století napadl námět na novelu Den splněného přání. Do Labe ústící říčka Bělá se vyznačovala každý den jiným nepřirozeně kalným barevným odstínem a jedovatý dým z ústeckých chemiček ochucoval vzduch pokaždé jinak nasládlou příchutí. Většina místních obyvatel měla ve tváři podobně mdlý a rezignovaný výraz. Umírající stromy v kopcích nad městem působivě dotvářely veskrze truchlivou atmosféru… (z Poznámky autora)