Perspektiva naděje

Tato kniha navazuje na předchozí knihy Jolany Polákové, které se zabývají vztahy imanence a transcedence. Autorka zdůrazňuje potřebu myšlenkové, mravní a existenciální katarze transcedence. Poskytuje vyvážený kritický pohled na postmodernu, upozorňuje na její specifickou jinakost, na rozsah jejího pronikání do všeobecného vědomí. Naznačuje směr jejího historického vývoje, který se rodí v estetické rovině, ale zasahuje všechny ostatní rozměry lidského života. Úvodní pasáž předesílá expozici čtyř stupňů, jimiž se filosofie dosud transcedenci otevřela (Platón, I. Kant, K. Jaspers, E. Lévinas). Nejen z tohoto filosofického zázemí (F. Capra, R. Panikkar, A. H. Maslow, aj.) hledá autorka ty podoby transcedence, které jsou příznačné pro postmoderní dobu. Jednou z nich je tzv. relativní transcedence - transpersonalita, transkulturalita, která je podle autorky v určitém smyslu předběžná a omezená (relativní překročení moderní imanence). Hledání relativní transcedence implikuje tázání se po transcedenci absolutní. Postmoderna svou přemírou relativity paradoxně vytváří pozitivní podmínky pro toto radikální hledání. Tato část textu analyzuje pojmy jako je transuniverzalita, transalterita, proexistence. Autorka dochází k závěru, že filosofie transcedence vychází spíše z principu žité vztahovosti než z principu myšlené substanciality. Její bezprostřední otevřenost absolutnu ji sbližuje se spiritualitou. Filosofie transcedence je s metodologickou principiálností sama otevřena transcedenci.