Moje království nadranc

Rodiče někdy člověku nadělí nepoužitelná jména, ale stejně vám pak říkají všelijak, třeba Palice paličatá. Ale pokud pocházíte z království a umíte si stát za svým, můžete se klidně přejmenovat na princeznu Svéhlavínu.

A když vás o vaše království někdo připraví, nenecháte si to líbit a chcete svůj domov zpátky, to dá rozum. Nechcete bydlet v krabici z plastu, nechcete jinou školu ani měnit kamarády za stádní pakoně. Nechcete čekat sedm a půl roku, než konečně dospějete a budete si o všem rozhodovat sami.

Občas vám totiž hlava nebere ani jiná rodičovská rozhodnutí a není divu, když vám je nikdo nevysvětlí. Občas s rodiči musíte přestat mluvit a místo toho jim psát anonymní dopisy. Musíte se porvat se životem a naplnit ho až po okraj tomu, kdo z něj moc nemá nebo komu ho zbývá málo. Na světě je toho tolik, za co stojí bojovat! Zvlášť když máte dědu generála a taky partu i spřízněnou duši, která ocení vaše svéhlavoviny a stojí při vás.

Jenomže občas bojujete marně. Proti tomu, co se změnit nedá, i sami se sebou.

Zbraní pro takové boje bývá málo, ale vedou se snáz, když dokážete nahlédnout do duší ostatních, například díky vypravěčskému umu Finna-Oleho Heinricha (1982), nositele Německé ceny za literaturu pro mládež 2012, ale i humornému výtvarnému zpracování příběhu z pera islandské ilustrátorky Rán Flygenringové. Jejich strhující spolupráce a jedinečná schopnost odlehčit tragiku jazykovým mistrovstvím a obrovskou fantazií svědčí o tom, že dětem lze předkládat i tak závažná témata, jako jsou rozpad rodiny či zákeřná choroba rodičů. Lidskost a humor jejich tvorby vyzdvihují kritici a oceňují malí i velcí čtenáři. Neodolá jim nikdo, kdo knížku otevře.

Pokud ti před nosem frnkne autobus, taky se nevrátí, když spustíš virvál, a proto je mnohem lepší se tomu smát a radovat se, že můžeš na zastávce ještě deset minut lelkovat a slunit se.