Od počátku dvacátého století se intenzivně vyvíjely dvě zbraně, které měly navždy změnit charakter moderních válek. Jednou bylo letectvo a druhou tanky a ostatní druhy pozemní obrněné techniky. Bylo jen logické, že se musely oba druhy zbraní ve válkách střetnout. Zatímco letouny byly stále dokonaleji vyzbrojovány k útokům na pozemní cíle a posléze vznikly specializované bitevní letouny, musely armády řešit otázku obrany vojsk před vzdušným napadením. Vzhledem k mobilnímu charakteru válek bylo třeba umístit protiletadlovou zbraň na odolný podvozek, aby dokázala doprovázet postupující obrněné nebo automobilní kolony. Již před první světovou válkou se objevily první pokusy o vytvoření samohybného kanónu k ničení nepřátelských balónů, později přicházely stále dokonalejší komplety, mnohdy postavené na tankových podvozcích. V prostředí druhé světové války byla vojsková protiletadlová obrana nutností a svůj význam si zachovala přes období studené války až podnes. Zásadní zlom přišel v období po druhé světové válce, kdy se začaly v armádách rozšiřovat řízené protiletadlové rakety. I tato nová kategorie vojenské techniky se záhy stala součástí mobilních jednotek a protiletadlové střely začaly využívat jako nosičů obrněných vozidel. Kniha
Protiletadlová obrněná vozidla je věnována vývoji pancéřovaných strojů, určených k boji s nepřátelskými letadly i vrtulníky a zachycuje vývojové trendy od počátku dvacátého století až po současnost.
