Nauka o předurčení byla v západní teologii po staletí zatížena dualistickou koncepcí svatého Augustina. Biskup z Hippo se domníval, že Božím záměrem je zjevit své milosrdenství na malém počtu předurčených ke spáse a svou spravedlnost na nepoměrně větší mase po právu zavržených hříšníků.
Nabyl přesvědčení, že spása je naprosto nezasloužený dar a následně popřel význam lidské svobody. Jeho výklad v člověku vzbuzoval spíše úzkost než naději, o které hovoří Písmo. Vladimír Boublík se odvážil postavit Augustinově autoritě a předložil docela odlišné řešení, opírající se o moderní exegezi pavlovských listů. Předurčení definoval jako neodvolatelné Boží rozhodnutí, jehož obsahem je účast celého lidstva na Božím životě v Kristu.
Přítomná práce ukazuje, že Boublíkova teologie vychází nikoliv jen z akademického, ale především z bytostného hledání odpovědi na otázku lidského osudu, poznamenaného hříchem, utrpením a smrtí. Rýsuje se již na stránkách duchovního deníku, který si autor vedl v době svých studií. Celá jeho tvorba prozrazuje záměr oslovit současného člověka a vést ho ke Kristu, který stojí ve středu autorova uvažování.
Tato práce je pokusem na česko-římského teologa navázat. Představuje jeho pojetí předurčení a v některých bodech ho dále rozvíjí. Především vnáší světlo do dříve nevyjasněného problému Kristova prvenství v předurčení.