Petra Kukala jsme v jeho předchozích sbírkách poznali jako citlivého polabského portrétistu, stejně jako básníka upírajícího zrak za obzor smyslově hmatatelné skutečnosti, kde se vidění a vědění stává jistotou jiného druhu. V Předposledním vlaku ho poznáváme i jako básnického „chvilkaře“, tedy lyrického komentátora každodennosti. Okouzleného pozorovatele — ta palčivost muže středního věku! — dívčích krás i vnad, přičemž v konfrontaci s krajkovými podkolenkami zdravotních sestřiček se led středního věku ztenčuje na papír. Nějak se stalo, že lidé, jež tento „pražský chodec“ a „vlakový jezdec“ potkává, jsou už zpravidla mladší než on. Kde vlak životaběhu nabral zpoždění, někdy až pětadvaceti let? Kukal trošku znezvalovatěl, leč pořád je to on. Vnímavý, jemný, umný.
Jiří Trávníček