Problematika životního prostředí dnes patří v českém umění k „horkým“ tématům a stále zřetelněji ovlivňuje uvažování a jednání mnoha autorů a autorek, institucí i jejich návštěvníků. Není to však tak dávno, co zde environmentální rozprava hrála jen marginální roli. Co se změnilo? Kdy, jak a proč se k ní začala obracet pozornost? Právě tento historický proces ozeleňování českého umění je ústředním tématem předkládané knihy.
Ta volně navazuje na Navrátilovu starší publikaci
Zelené ostrovy: České umění ve věku environmentalismu 1960–2000. Doplňuje některé dávnější počiny, které byly v předchozím textu opominuty – reakci umělců na devastaci těžbou a průmyslem postižených regionů nebo naslouchání přírodě umělkyně Olgy Karlíkové. Hlavní pozornost se však obrací k novému tisíciletí, kdy můžeme zvláště od počátku druhého desetiletí sledovat postupný nárůst zájmu o environmentální problematiku. Ten staví jednotlivce i širší uměleckou scénu před řadu nových výzev, ať už je to potřeba orientace ve spletitém prostoru diskurzů vědy, filozofie a politiky, nutnost promýšlet alternativy vlastních tvůrčích, provozních i životních strategií, nebo aktualizace otázek společenské zodpovědností umělců a umění. Reakce na ně jsou zde přiblíženy prostřednictvím několika příběhů, které představují vybrané tvůrce, díla a další aktéry. Čtenář může sledovat úsilí naladit naše vnímání na podmínky antropocénu nebo kritické hlasy napadající antropocentrismus, konzum a politicko-ekonomické systémy. Další projekty zdůrazňují péči o provázané přírodní a kulturní ekosystémy, mají edukační ambice či jsou vedeny zájmem o kosmologie původních obyvatel pralesů rovníkového pásma. K novějším podnětům pak patří zvláště myšlenky spekulativní filozofie a posthumanismu nebo apely klimatické krize a s ní spjatého hnutí. V knize jsou tak postupně charakterizována různá „řečiště“, která dodávají energii a inspiraci současné umělecké environmentální „vlně“.
