Autorem této rozsáhlé studie o význačném českém architektu Adolfu Benšovi je architekt a historik Vladimír Šlapeta, zkušený lektor a kosmopolitní nadšenec pro české moderní meziválečné hnutí, který si první uznání v anglo-americkém světě vysloužil v roce 1987 svou publikací Czech Functionalism v Architectural Association.
Benš byl postupně žákem Jana Kotěry a Josefa Gočára, v důsledku toho pak přešel ve dvacátých letech od českého kubismu svého mládí do konstruktivistické dospělosti. Benš navrhl a postavil širokou škálu úkolů, od návrhů mostů s širokým rozponem až po sociální obydlí pro zaměstnance společnosti Baťa, vedle řady kubizujících vil pro střední vrstvu, z nichž nejvýznačnější byla Divišova vila (1929–1930). Postavení tohoto díla lze posuzovat i ze skutečnosti, že bylo brzy po svém dokončení zařazeno do klasického přehledu F. R. S. Yorka, nazvaného The Modern House, který byl poprvé vydán v roce 1935.
Tento čtyřpatrový dům, postavený na svažitém pozemku na okraji Prahy, měl pod svou vnější asymetrickou formou klasický vnitřní rámec, stejně jako mnoho dalších Benšových děl. V jeho hře s Raumplanem se vzájemně provázanými schodišti a jeho velkorysém měřítku zvláště v hlavních prostorách (především ve vstupní hale, pracovně a velkém obývacím pokoji – jídelně v prvním poschodí) je také něco loosovského. Pro dané období je charakteristické, že tento poslední prvek posiluje a zdůrazňuje posuvné a skládací fenetre en longueur v ocelovém rámu. Benšova náklonnost pro symetricky modulovaná průčelí je také zřejmá v československém pavilonu, který navrhl pro účely průmyslové výstavy v Lutychu v roce 1929 a v jeho soutěžním návrhu na československý státní pavilon pro světovou výstavu v Paříži v roce 1937, který později realizoval Jaromír Krejcar.
Benš je však pouze jedním z mnoha českých avantgardních architektů, z nichž všichni by si zasloužili hlubší studii jako je tato. Lze doufat, že tato práce je pouze začátkem řady podobných monografických studií, které by přispěly k prohloubení našeho porozumění tohoto neobyčejně bohatého období, které až do dnešních dnů zůstávalo poněkud zanedbáno.
Byl to skvělý moment modernity v architektuře, který se zjevil a dospíval k zralosti v období od založení státu v roce 1918 až do tragického potlačení občanské společnosti o dvacet let později. Ve smyslu architektury ve službách veřejnosti šlo o krátký zlatý věk, který se teprve nyní vrací k naší pozornosti jako věčný testament optimistické a rytmické tvořivosti.
