Proslulý italský znalec náboženství, filosof a esoterik Julius Evola (1898-1974) v knize Doktrína probuzení vyzdvihuje raný buddhismus jakožto duchovní nauku, jež neztrácí čas spekulacemi a obřady a směřuje výhradně k odpoutání a vnitřní nepodmíněnosti. Označuje jej za učení vyhrazené pro elity, přičemž jeho pozdější podobu náboženství přístupného každému považuje za úpadkovou. Tvrdí, že jádro buddhismu je metafyzické a iniciační, takže jakákoli interpretace buddhismu coby pouhého moralismu stojícího na soucitu, humanitarismu a utíkání před životem je veskrze plytká, profánní a povrchní.
Evola prohlašuje původní buddhismus za doktrínu, jež plně odpovídá vnitřnímu rozpoložení kasty kšatrijů čili válečníků. Tito válečníci hrdinně neulpívají na ničem z tohoto ani žádného jiného světa, dokonce ani na samotné ideji "odpoutání". Zabývá se především praktickou stránkou buddhismu, jeho propracovaným systémem askeze a svůj výklad opírá zásadně jenom o nejstarší buddhistické texty. Tvrdí, že techniky oproštění lze snadno oddělit od zbytku Buddhovy nauky, takže jich ve svém každodenním životě mohou využít i nebuddhisté.
