Zinkoví chlapci

Přečtená

V roce 1979 vstoupila Rudá armáda do Afghánistánu a toto velmocenské dobrodružství se postupem doby proměnilo ve vleklou a nesmírně krutou, traumatizující válku, v níž zahynuly téměř dva milióny Afghánců a 25 000 sovětských vojáků.

Zinkoví chlapci jsou třetí knihou laureátky Nobelovy ceny Světlany Alexijevičové. Poprvé vyšla v roce 1989 a v tehdejším Sovětském svazu způsobila velké pozdvižení, vášnivé diskuse a dokonce i soudní proces. Znamenala však i předěl v autorčině životě i díle. Po dvou knihách s poměrně nekonfliktními tématy Velké vlastenecké války se zde Alexijevičová poprvé dostala do zásadního sporu s oficiální doktrínou i míněním velké části ruské společnosti. Sama o svých zážitcích z návštěvy Afghánistánu mluví jako o klíčovém zlomu ve svých úvahách o podstatě komunistického režimu a ve své nobelovské řeči tento okamžik popisuje takto: Musím přiznat, že jsem se nestala svobodnou ze dne na den. (…) Než jsem jela do Afghánistánu, věřila jsem v socialismus s lidskou tváří. Zpátky jsem se vrátila prostá všech iluzí. „Odpusť mi, otče,“ řekla jsem při našem setkání, „vychoval jsi mě ve víře v komunistické ideály, ale stačilo vidět, jak sotva odrostlí sovětští studenti (…) zabíjejí v cizí zemi lidi, jež neznají, a všechna tvá slova se obrátila v prach. Jsme vrazi, tati, chápeš?!“

Kniha Zinkoví chlapci není rozborem válečné situace, ani výčtem akcí se statistikou padlých. Je sestavena z rozhovorů se sovětskými vojáky přeživšími afghánskou válku a také s příbuznými těch, kteří se z ní vrátili v zinkových rakvích. A právě mozaika těchto útržků vzpomínek a úvah vydává svědectví o nesmyslnosti a hrůze celého tažení, o mravním rozvratu a naprosté devalvaci lidského života, jež přineslo. Má neobyčejnou dokumentární sílu a je velmi aktuální navzdory osmadvaceti rokům, které uplynuly od jejího vydání i od ukončení afghánské agrese.