Chudý, který našel radost

Benedikt-Joseph Labre (25. nebo 26. 3. 1748, Amettes – 16. 4. 1783, Řím) nechodil po světě dlouho. Zemřel mlád, v Římě, v předvečer Francouzské revoluce, avšak délka života nerozhoduje. Rozhoduje intenzita, přínos, svatost. Nejstarší selský syn ze severofrancouzského kraje Artois odmítl právo na rodinný grunt. Jeho srdce toužilo po nejpřísnějším klášteře. Ale pro tělesnou i duševní křehkost se nikdy v klášterních zdech nezabydlel. Vzdal se pro Boha všeho, a Bůh mu za to odmítal splnit jeho touhu. Tak se Benedikt vydal na cestu. Stal se poutníkem a své odříkání si nosil s sebou. Jeho krajní askeze se oblékla do provazů deště v apeninských údolích, do hmyzích parazitů zalézajících mu pod oblečení, do opakovaného kamenování římskými výrostky, do oběda z neoloupaných pomerančů a ztvrdlého chleba. Postupem času začali lidé pociťovat Benediktovu svatost. Léčil, viděl jim do srdce, zářil, přes svůj odpudivý zjev. Tento u nás téměř neznámý svatý nemluvil mnoho, ale jím promlouval Bůh.

Po dočtení knihy znamenité francouzské autorky Agnes de la Gorce (1895–1976) možná leckdo pocítí – jako mnozí, kdo se s Benediktem setkali –, že nechce, aby odcházel z jeho života. Před steskem po tomto svatém žebrákovi nemusí být uchráněni ani čtenáři, kteří nevyznávají křesťanskou víru.