Biografie z pera německého vojenského historika zachycuje osudy příslušníka wehrmachtu, který v době holokaustu jako jeden z mála německých vojáků aktivně a nezištně pomáhal Židům. Za tuto činnost byl odsouzen a 13. dubna 1942 popraven. Rakušan Anton Schmid (nar. 9. ledna 1900) byl nenápadný člověk, pocházel z nižších vrstev a jeho rodiče přišli do Vídně z moravského Hodonína. Ve Vídni provozoval prodejnu a opravnu elektropřístrojů.
Jak dokládají svědectví, už při prvních antisemitských projevech ve Vídni se zastal svých židovských známých. A aniž by se zaštiťoval nějakými velkými ideologiemi, dokázal projevit obyčejnou lidskou slušnost a křesťanskou lásku k bližnímu i v dobách, kdy to vyžadovalo značnou osobní statečnost během Hitlerova tažení na Východ.
Do wehrmachtu narukoval jako poddůstojník, ale kvůli svému věku se vyhnul frontě a působil v zázemí. Tak se dostal i do Jeruzaléma Východu, do Vilniusu, kde se stal proti své vůli velitelem shromaždiště rozptýlených vojáků. Jeho úkolem bylo vyhledávat ztracené vojáky (příp. dezertéry) wehrmachtu a odesílat je dále k příslušným jednotkám. Ač to s jeho prací přímo nesouviselo, stal se Anton Schmid zprostředkovaně svědkem masového vyvražďování Židů ve vilniuském ghettu, a především na místě zvaném Ponary. Byl osloven lidmi v nouzi a neodepřel jim pomoc. Z vilniuského ghetta převezl služebními nákladními auty stovky Židů do jiných měst, kde jim v daný okamžik zdánlivě hrozilo menší nebezpečí. Mnohým obstaral falešnou identitu, jiným pomohl nalézt úkryt v klášteře, další skrýval ve svém bytě.
To se týká i manželů Adlerových, a právě díky Hermannu Adlerovi, který se stal později spisovatelem, vešlo Schmidovo hrdinství ve známost a podnítilo zájem dalších badatelů. Wetteho práce se podrobně věnuje také dění na okupované Litvě v rámci nacistického programu likvidace židovského obyvatelstva. Vedle celkového průběhu vyvražďování si autor všímá také příběhů několika dalších německých vojáků a důstojníků, kteří pomáhali židovským obětem.
Pozornost věnuje také Schmidovu odkazu v poválečném Německu. Jen velmi pozvolna se zbavoval příměsi zrádcovství a ještě na přelomu tisíciletí se skupina důstojníků bundeswehru dlouhou dobu bránila pojmenování kasáren jeho jménem.
Příběh Schmidova zdánlivě obyčejného hrdinství lze číst jako románové vyprávění; avšak i ti, kteří se jinak vymlouvají na dobu nebo na rozkazy, v něm mohou nalézt neokázalý a nezpochybnitelný mravní vzor. Kniha je též brilantní ukázkou historické práce o obyčejném člověku z lidu, při níž se badatel musí vyrovnat s nedostatkem primárních pramenů.
