Francouzská básnířka a spisovatelka Raissa Maritainová (1883–1960) se zabývala otázkami poezie a umění i jednotlivými tvůrčími výkony v důležité části svého esejistického díla. Její manžel filosof Jacques Maritain (1882–1973) sám nebyl básník, ale poezie a umění tvořily důležitou součást jeho života a jeho teorie umění patří k nejoriginálnějším částem jeho filosofického díla. Maritainovi se také přátelili s řadou vynikajících básníků, spisovatelů, malířů či hudebních skladatelů, o čemž podává svědectví Raissa Maritainová v knize Velká přátelství.
Kniha Situace poezie obsahuje dvě eseje od Raissy Maritainové: v eseji Smysl a jeho absence v poezii se věnuje otázce, co je básnický smysl a jakým způsobem je do něj integrován logický smysl (J. Maritain se o tento esej bude opírat v pasážích věnovaných básnickému a logickému smyslu v knize Tvůrčí intuice v umění a poezii, 1953), esej Magie, poezie a mystika se, jak sám název napovídá, věnuje vztahu poezie a magie, ale je také příspěvkem do dobové diskuse o vztahu poezie a mystiky. Dvě eseje od Jacquesa Maritaina – Poetické poznání a Zkušenost básníka – načrtávají definici krásných umění jako vztahu umění a poezie, přičemž umění je chápáno jako jakési „tělo“ uměleckého díla a poezie jako jeho „duše“. Zásadním pro utváření této teorie byl přínos Jeana Cocteaua, který mezi lety 1923–1928 s Maritainem úzce spolupracoval (plodem spolupráce je Cocteauův Dopis Jacquesovi Maritainovi a Maritainova Odpověď Jeanu Cocteauovi).
Poetická zkušenost či poetický smysl je základem umělecké tvorby, podle Maritaina jde o zvláštní druh poznání, jehož cílem není poznat, ale tvořit. Toto poznání není vyjádřitelné v idejích a soudech, je to spíš zkušenost než poznání – zkušenost věcí v nás a nás v nich, a to zkušenost tvůrčí, protože se chce vyjádřit a je vyjádřitelná jen v díle. Toto poznání nepředchází tvůrčí činnost ani není jejím předpokladem, ale je hluboce v ní, soupodstatné s pohybem k dílu. Maritainova definice díla na základě básnického smyslu, intuice či inspirace, která se probouzí v kontaktu subjektivity umělce s věcmi, je dostatečně volná, pružná, aby se dala aplikovat na všechny oblasti umění, jak dokládá pozdější rozpracování této teorie v Tvůrčí intuici v umění a poezii.
