Osobní výpověď Stuarta Eizenstata o náročném, ale úspěšném vyjednávání, které vedl s čelnými představiteli evropských vlád i nejrůznějšími židovskými organizacemi v druhé polovině devadesátých let o odškodnění obětí druhé světové války.
Uloupený majetek, nucené práce a nevyřízené účty druhé světové války. Ve druhé polovině devadesátých let byl ze všech amerických politiků v Evropě asi nejméně vděčným úkolem pověřen člen Clintonovy administrativy Stuart E. Eizenstat. Jeho mise nesouvisela s Ruskem, Středním východem, Jugoslávií ani jiným neuralgickým bodem tehdejší doby. Měla poskytnout obětem druhé světové války satisfakci – byť značně opožděnou a nedokonalou – ve formě odškodnění, avšak udržet dobré diplomatické vztahy se zeměmi, které čekala nepříjemná povinnost: platit. Eizenstat na základě svých zážitků sepsal osobní výpověď o tom, jak se holocaust stal padesát let po válce politickým a diplomatickým bitevním polem, kdy spory kolem spících bankovních kont, nucených prací, zabaveného majetku, uloupených uměleckých děl a nevyplacených pojistek zacloumaly Evropou i Amerikou. Jeho líčení není příběhem snadného úspěchu nebo idylického pohledu na spravedlnost, ale spíše kronikou, jež odhaluje průběh vyjednávání s čelnými představiteli evropských vlád, při nichž bylo v sázce velmi mnoho a která se odehrávala v emocemi nabité atmosféře – neboť šlo o zločiny proti lidskosti na jedné straně a o miliardy dolarů na straně druhé…
Vyjednávání s evropskými politiky i nejrůznějšími židovskými organizacemi nebyla jednoduchá. Každá země se k problému postavila jinak: Švýcarsko se bránilo odhalením minulosti a vnější tlak, kterému bylo vystaveno, jen stupňoval jeho odpor. Německo akceptovalo, že je znovu voláno k zodpovědnosti za své válečné hříchy. Postoj Rakouska byl nejednoznačný – považovalo se za Hitlerovu oběť i spoluviníka, zatímco Francie statečně přiznala odpovědnost národa za vichistický režim. Na druhé straně stolu přitom seděla pozoruhodná směsice povah: právníci, z nichž někteří byli skuteční altruisté, zatímco jiní dělili svou aktivitu mezi službu přeživším, které zastupovali, a publicitu ve sdělovacích prostředcích; židovské organizace, jež si šly navzájem po krku v boji o to, která z nich nejlépe zastupuje oběti na jejich pouti za spravedlností; politici se svými vlastními ambicemi – včetně senátora za stát New York Alfonse D‘Amata, který celou záležitost využil k osobní kampani…
Po šesti letech usilovné snahy zajistil Eizenstat se svým týmem u nejmocnějších evropských firem židovským i nežidovským obětem nacismu vypořádání ve výši 8 miliard dolarů, pomohl vrátit majetek právoplatným vlastníkům a pomohl i evropským zemím, aby pohlédly do tváře své minulosti. Předložil tak důkaz, že do nespravedlivého světa je možné vnést spravedlnost, byť nedokonalou.
